2.kapitola Legenda

9. prosince 2009 v 19:56 | Kari |  Together we are strong

Bella odjíždí do Volterry. Co se dozví za tajemství??


Jane mi hodně připomínala Alici. Obě byly průbojné, hravé a stejní maniaci do nakupování. Cestou na letiště mi Jane stačila říct, co vše mi musí koupit do mého "nového" šatníku. Prý nesmím chodit jako křupan, když budu s ní. Raději jsem ji tedy přerušila.

"Co se se mnou stane?" napřímila se

"No Aro říkal, že bys mohla být u nás. Ten tvůj talent je totiž úžasný," zářila jako sluníčko. "Ale bude záležet jen na tobě." Zbytek cesty jsme mlčely. Přemýšlela jsem ,co po mě budou asi chtít. Edward mi o nich vyprávěl. Aro, Marcus a Caius Volturiovi- trio z Carlisleova obrazu, králové upírů. Co se mnou bude?

"Bello, už jsme tady!" řvala na mě Jane.

"Prosím raději Iss, nač otvírat staré rány." řekla jsem ji.

Už jsme dorazily do Volterry, samozřejmě soukromým letadlem, takže cesta trvala jen pár hodin.

Na letišti na nás čekala černá limuzína s tmavými skly. Jane do ní bezváhámí nastoupila a já ji následovala. Cesta trvala sotva dvacet minut a my zastavily před nádherným palácem. Jane vystoupila a sebevědomě kráčela chodbami se mnou v patách, dokud jsme nedorazily k recepci. Tam se na nás usmála podbízivá žena, LIDSKÁ žena, jak jsem poznala podle tlukotu jejího srdce. Jane ji podle všeho znala, neboť ji pozdravila a začala s ní okamžitě domlouvat, že musí mluvit s Arem.

"Mám dohodnutou schůzku v jeho komnatách," řekla a vydala se jednou z chodeb, které vedli z obrovské haly. Stále jse se jí držela, byla to teď má jediná přítelkyně. A já se jí držela jako zachraného kruhu, který mě drží nad temnou hlubinou vod samoty. Začínalo mě čím dál víc škrábat v krku, copak můžou být upíři nemocní. Nechápala jse skoro nic, co se okolo mě dělo, a to jsem znala Cullenovi. Až teď jsem pochopila kolik toho přede mnou tajili. Edward měl pravdu, nehodím se k němu, vždyť jsem ho skoro vůbec neznala. NÉÉÉÉ ... Už na něj nemysli, je to uzavřená kapitola tvého života. Je konec!!

Zastavily jsme před tepanými dveřmi ze zlata, působili mocně a bohatě. Stejné pocity měli budit i Voltuirovi. Jane zaklepala na dveře a vešla do nádherné místnosti. Nikdy jsem neviděla nic krásnějšího, ani Esme...ne nemysli už na ně.

V křesle naproti nám seděl nejkrásnější upír jakého jsem kdy v životě viděla. Působil ale tak křehce, jako by jeho kůže byla z průsvitného papíru. Usmíval se na mě potutelným úsměvem, jako by věděl vše.

"Vítám tě Isabello. Jak se ti u nás líbí?"

Chvíli jsem se na něj dívala a pak odpověděla."Děkuji za vřelé přivítání, máte to tu...krásné."

"Pojď blíž, chtěl bych něco vyzkoušet," když viděl, že jse se zarazila dodal "mám podobný dar jako Edward," díra se začala pomalu roztakhovat,"jenže potřebuji fyzický kontakt. Achch, slyšet tak na dálku."

Opatrně jsem se natáhla a dotkla jeho ruky. Ve tváři se mu mihl výraz zklamání smíšený s údivem.

"Fascinující," mumlal si pro sebe. "Máš velký talent, Isabello, větší než si dovedeš představit. Ale bez Eleazara si nejsem jistý jeho rozsahem," pak ještě směrem k Jane dodal. "Měli byste jít na lov."

"Bez rozmyslu jsem vykřikla:"Já nebudu lovit lidi!!!"

"Jistěže, drahá. Jane tě zavede do blízkého lesa. Je tam hojnost zvěře, co tvé hrdlo ráčí," a otočil, neboť považoval naši rozmluvu za ukončenou.

Jane mě znovu vedla. Prošly jsme několika chodbami, až jsme se dostaly k tunelu z paláce. Kdybych byla ještě člověk, klepala bych se zimou. Tunelem jsme se dostaly až za hradby Volttery. Okolo se rozprostíral hluboký, neprostupný les. Poddala jsem se instinktu a ucítila tu sladkou vůňi. Rozběhla jsem se a skočila. Zakousla jsem se laňi do krku a náruživě jsem sála. Byla tak lahodná. Jane mě z povzdálí pozorovala s otevřenou pusou.

"Co se děje?" zeptala jsem se jí "viděla jsi upíra?" a zasmála jsem se vlastnímu vtipu.

"Vždyť jsi běžela takovou rychlostí, že by tě nepředhonil žádný novorozený, byla si tak dvojná sobně rychlá, než by si měla být."

"Cože, já myslela, že upíři mají jen jednu schopnost, až se vrátímě musíme to říct Arovi. Počkej tady, ulovím si ještě něco." a znova jsem se rozběhla. Tentokrát jsem si vyhlýdla jelena." Jane mě pozorovala se znechuceným pohledem.

"Jak to vůbec chutná?" zeptala se.

"No, úžasně. Nechceš ochutnat?" dělala jsem si z ní srandu.

"Jdeme domů, musíme za tím Arem." rozhodla a rozběhla se.

Když jsme mu to řekli, tak na nás chvíli jen vyjeveně koukal a pak řekl. "Legenda se plní."

Jane to nevydržela a zeptala se:"Jaká legenda?"

"První upír Amer řekl v roce 1937 před Kristem :"Až se moje krev znovu spojí s upířím jedem, zrodí se upír nevídané síly a moci. Ten nastolí rovnováhu sil." Ty jsi Isabello jeho dědičkou a tím pádem i dědičkou Volterry. Klaním se signorina Volturi," a poklonil se mi.

"Cože?" vypravila jsem ze sebe.

"Ještě dnes večer provedeme vstupovací obřad a potom se staneš mou dcerou a mým dědicem."

"Ale..." chtěla jsem namítnout, když mě přerušila Jane.

"Jupíí! Budeme sestry." Cože! "Mě Aro přijal už před lety, stejně jako Aleka."

"No super," jásala jsem. Znovu jsem získala rodinu.

"Nechci chladit vaše nadšení," řekl Aro "ale u Issy, můžu ti tak říkat?"

"Jistě."

"U Issy se začnou projevovat nové schopnosti a to by mohla být potíž. Budeš mít asi bolesti hlavy, ale vše podle té určité schopnosti."

"No jo, ale teď jdu s Iss nakoupit šaty na to přijímání," odpověděla Jane a už mě táhla ze dveří. Já jen kývla na rozloučenou Arovi a pospíchala za ní.

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 chantal chantal | E-mail | Web | 12. prosince 2009 v 17:37 | Reagovat

Zdravím! Tohle vypadá na moc zajímavou povídku. Už se těším na její pokračování. Stejně tak i na další vaše dílka.
PS. vítejte ve světě fanfiction;) :-D
Chantal

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama