3.kapitola My jsme princezny upírů

12. prosince 2009 v 21:47 | Kari |  Together we are strong

Takže je tu další kapitola, těším se co vy na ni. Věnuji nozol a chantal!!


Ne Jane nebyla stejný maniak do nakupování jako Allice, byla mnohem a mnohem horší. Zatáhla mě snad do každého obchodu. Brala celé kupy oblečení a já je pak hromadně zkoušela. Slovo ne pro ni nic neznamenalo, vše pak donesla k pokladně. Prodavačka si nás měřila hrozným pohledem, ale když viděla Janinu platinovou kartu rozzářila se.

Ty večerní šaty jsme hledaly jako poslední. Jane si vybrala krásné černé šaty ,které vepředu postupně přecházeli v červený pruh. Byli zavazovací za krk a sahali ji sotva ke kolenům. Barva ji přesně ladila k jejím očím.

Já jsem ale nemohla najít žádné, které by se mi líbili, až jsem narazila na ty nejhezčí šaty, co jsem kdy v životě viděla. Byli světle modré s úzkým korzetem, přes něj vedla sametová stuha a okolo ní byli motýlci z diamantů a safírů. Sukně byla nabíraná, jako u baletek a končila u kolen.

K šatům jsme si vybraly boty na podpatku. Já modré, které se stuhou zavazovali na lýtkách a Jane červené lodičky. Obě jsme dokoupily pár doplňků - náušnice, náramky, náhrdelníky,prstýnky a podobné. Dokonce jsme v jednom klenotnictví koupily i opravdové korunky. Budeme jako princezny - nebo spíš My jsme princezny upírů.

Když jsme vycházely z obchodu, byly jsme ověnčené taškami, jako vánoční stromeček. Možná to byl důvod, proč na nás všichni tak zírali, nebo to bylo kvůli tomu, že Jane vypadala jako anděl.

"Všichni po tobě koukají," řekla jsme jí.

Ona se rozesmála a zeptala se mě:"Už si se viděla v zrcadle?" Zavrtěla jsem hlavou "Tak to udělej."

Pokračovaly jsme dál až k podzemnímu parkovišti, nastoupily jsem do Janina červeného porsche a jeli k paláci. Jane mě zavedla do mého pokoje, byl prostě nádherný. Byl zařízen do tyrkysové a zelené barvy. Naproti dveřím stála veliká zelená pohovka, nábytek byl bílý a z pokoje vedli dvoje dveře. Jedny do černobílé koupelny a druhé do šatny, která byla dvakrát větší než můj pokoj. Šatna byla ještě prázdná, ale to se mělo brzo změnit. Díky těm všem taškám, co jsme nesly. Co mě ale zaujalo, bylo zrcadlo přímo vedle. Pomalu jsem se k němu přibližovala se zavřenýma očima. Počítala jsem do tří a pak jsem je otevřela.

"Ó můj Bože," dívala jsem se do zrcadla, ale ne na sebe Bellu Swamovou - obyčejnou dívku, ale na tu nejnádhernější upírku Iss Volturiovou!!

Vlasy, které mi předtím trčely na všechny strany, se stáčeli do půlky mých zad. Rty jsem měla plné a červené, stejně jako oči - měl je takové každý novorozený. Tělo se mi zdokonalilo, vytáhla jsem o několik cenťáků a moje figura neměla chybu. Byla jsem jak nějaká modelka.

Z mého rozjímání mě vyrušila Jane.
"Musíme jít zítra na nákupy znovu."

"Tak to ani náhodou."

Jane se na mě s údivem podívala. "Jak ...?"

Najednou se pode mnou zatočil svět a já padala.

oOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoO

Ležela jsem. Co se se mnou zase stalo. Viděl někdo někdy upíra omdlít, ne? Jsem prostě originál.

"No konečně ses probrala," uvítala mě Jane.

"Co se stalo?" zeptala jsem se.

"Omdlela si, zase nová schopost. Umíš číst myšlenky."

"C-O-Ž-E!" zaječela jsem na ni. "Vždyť tě teďka neslyším."

"Tak se na mě soustřeď. Prostě si řekni, že chceš vědět co si myslím."

I když jsem tomu moc nevěřila, vyzkoušela jsem to. Na co myslíš, myslíš, myslíš? a pak jsem to uslyšela.

"Je opravdu mocná, ale má to i své zápory. Tolik povinností."

"Už tě slyším. To vypadá, že tu schopnost můžu vypnout. To je super."

Jane se zvedla, že půjde, ale pak se ještě naposled otočila a řekla:"Jo a ten zítřejší nákup platí. Vyzvednu tě před sedmou."

"Proč tak brzo?"

"V sedm se otvírá" a s úsměvem odešla.

Vydala jsem se na prohlídku paláce. Na mém patře byli pokoje Arových nejblizších na o patro výš zbytku gardy. Zamířila jsem tedy dolů. Byli tam troje dveře. Otevřela jsem ty nalevo, byla to tělocvična, kde zrovna zápasila dvojice upírů. Felix a Demetri, jak jsem zjistila z jejim myšlenek. Raději jsem odešla.

Teď ty napravo. Vedli do té největší knihovny, jakou jsem kdy v životě viděla. Byl to nekonečný sál, ve kterém byli knihy ve všech světových jazycích. Až bude po té slavnosti, budu se učit. Pak bych mohla žít kdekoliv. Opustila jsem i tuto místnost.

Vešla jsem prostředníma dveřma. Bylo tam několik upírů. Hráli různé hry a u klavíru seděl Janin bratr Alec a hrál nějakou skladbu. Šla jsem j němu a pozdravila:"Ahoj Aleku."

"Jé, ahoj Iss. Co tady děláš?"

"Jen se tak procházím a nudím se?"

"Tak si přisedni." řekl a pokračoval ve hře.

"Aleku, naučil by si mě hrát?" zeptala jsem se.

"Proč ne, až budeš mít volno, tak přijď," a pokračoval ve hře. A já při ní vzpomínala na ty příjemné chvíle s Edwardem. Jak jsem vedle něj takhle seděla a poslouchala jak hraje moji ukolébavku. NÉ, nesmím na něj myslet. Už ne!!
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 chantal chantal | E-mail | Web | 13. prosince 2009 v 10:59 | Reagovat

Skvělá kapitola. Děkuji za věnování a těším se na pokračování... Páni, ono se to i rýmuje :-D  :-D

2 Elis Elis | 13. prosince 2009 v 12:29 | Reagovat

wow, to vypadá zajímavě, rychle sem hoď pokráčko:D:D:D Mocinky se na něj těším :)) Úžasná kapitolka xD...:))

3 kikins kikins | 13. prosince 2009 v 13:19 | Reagovat

Nádherné. jen tak dál
:-)  8-)

4 Sára Sára | Web | 27. června 2013 v 22:45 | Reagovat

Super, jen si myslím, že by Volturiovi nebyli tak hodní, ale je to tvoje věc ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama