6.Kapitola Rozhodnutí

19. prosince 2009 v 5:00 | Kari |  Together we are strong

Takže, tohle je rozhodující kapitola. Příští bude z pohledu Alice.



Od té co jsem přijela do Volery, uběhlo už 20. let. Alec s Angie se dali dohromady, ale prvních pět let, museli být v jedné chatě za městem, nebylo s nimi k vydržení. Jane jsem přemluvila, aby zkusila být na zvířecí krvi a ta se překvapivě držela. Dokone to pak zkusili i Alec a Angie. Jsme takový stát ve státě. Všichni musíme nosit červené čočky, protože kdyby se někdo dozvěděl, že jsme vegetariáni, tak by ...

Já se těch dvacet let rozhodně nenudila. Získávala jsem nové schopnosti, učila se hrát na různé hudební nástroje a naučila jsem se všechny jazyky- úplně všechny. A díky mé schopnosti "Propůjčování myslí" jsem dokázala, aby tím jazykem uměl kdokoliv.

Aro nás nechával na pokoji. Do žádné akce nás neposílal, ze začátku jsem ho prosila, ale pak jsem toho nechala. Bylo to jako házet hrách o zeď, velice silnou zeď.

A teď jsem toho měla právě dost.

"Jdu za Arem, už to tady nevydržím. Musím pryč," zařvala jsem na celou knihovnu až Jane, Alec a Ang nadskočili.

"Jdeme s tebou," odpověděli jednohlasně.

Během chvíle jsme stáli před dveřmi Arovi kanceláře. Slušně jsem zaklepala a otevřela dveře. Ostatní šli za mnou. Aro seděl jako vždy ve vznešeném křesle za stolem a pročítal zprávy od upírů z různých koutů světa. Jen co nás uviděl, obličej se mu rozjasnil:"Copak se děje děti?"

"Aro, už je toho tady na mě moc," začala jsem "musím odsuď vypadnout."

Bylo na něm vidět, že zesmutněl:"Copak, copak už ti nestačí zdejší knihovna?" obdivuhodné, jeho děti ho chtějí opustit a on tu žertuje.

"No, když o tom mluvíš, tak už jsem ji dočetla, ale teď vážně. Mohli bychom se přestěhovat do nějakého města a zkusit žít jako lidé našeho věku." při "našeho věku" se mu roztáhla tvář do úsměvu.

"Jestli si to přeješ, nechci tě tu držet násilím. Jane, Alec a Angie jdou s tebou, jak předpokládám."

"No to je samozřejmost," odpověděla za mě Jane. "Teď nás omluv, ale musíme jít na poslední nákupy ve Volteře." Proboha, zachraňte mě někdo. NE, dělám si srandu, hrozně se na ně těším. :-)

Udělaly jsme si dámskou jízdu. Jely jsme mým autem, přece musím svého miláčka naposledy pořádně vyvětrat. Jane mezitím obvolala všechny návrháře, které znala, že se u nich stavíme.

"Rychle holky, máme málo času, tak si pospěšte," popoháněla nás pořád. Auto se začalo pomalu zaplňovat "nejnutnějšími" věci (samozřejmě podle Jane). Nakupovaly jsme snad do noci, stejně jako vždy.

Když v tom jsem dostala vidění (moje další schopnost). Viděla jsme Hlavní sál, v tom se otevřeli dveře a v nich stálo devět upírů, sedm z nich jsem až moc dobře znala. Předstoupili před Ara a pak promluvil Carlisle:"Děkujeme ti Aro, za krásné přijetí. Přijeli jsme ti poblahopřát k tvým tří tisícím narozeninám."řekl s úsměvem. Pak se okolo mě začal hroutit svět a já uslyšela Arův zoufalý hlas:"Isabello." Vidění skončilo.

"Musíme rychle za Arem!" řekla jsem "chystají se sem Cullenovi."

"No a co," řekla Angie "stejně zítra odjídíme."

"To sice jo, ale Edward si o mě přečte v myšlenkách gardy. Jdeme!"

OoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOo

Za necelých dvacet minut jsem už klepala na dveře Arovy pracovny.

"Co se děje Iss?" zeptal se mě starostlivě, když uviděl můj výraz

"Cullenovi sem míří, poblahopřát ti k narozeninám." řekla jsem mu rychle.

Ara to zaskočilo:"Zavolám jim, že máme nějaký akutní problém mimo Volterru."

"Jistě." řekla sem, vzala mu mobil z ruky a vyhledala číslo na Cullenovy. Chvíli to vyzvánělo a pak se ozvalo. "Carlisle Cullen, přejete si?"

Dokonalou imitací Arova hlasu jsem řekla:"Carlisle, starý příteli. Jak se ti vede?"

Zdál se být zaskočený a tak jsem pokračovala. "Dozvěděl jsem se, že mě hodláte navštívit, ale teď se to nehodí, jsou jisté...problémy"

"Jak víš, že tě chceme navštívit?" zaptal se vyjeveně.

"Nejen ty můžeš vědět co se stane."

Zdálo se, že se trochu vzpamatoval a zeptal se:"Říkal jsi, nějaké problémy, nebudete potřebovat pomoc?"

"Ne, je to jen," chtěla jsem aby trpěli " armáda novorozených v jednom městě na Olympijském poloostrově, jmenuje se FORKS," slyšela jsem několikero zalapání po dechu. Aro vedle mě se zlomyslně usmíval, chtěl taky pomstu.

"No nic Carlisle, rád jsem tě slyšel. Uvidíme se někdy jindy. Sbohem" a zaklapla jsem mobil.

"Proč jsem nemohl mluvit já?" zeptal se rozlobeně Aro.

"Protože by si to nevydržel, dříve nebo později bys na něj začal řvát." Chvíli si mě měřil a pak sklopil oči.

Přiblížila jsem se k němu a pořádně ho objala. Jak dlouho ho neuvidím?

"Jdu balit. Sbohem ...TATI!!!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 chantal chantal | E-mail | Web | 19. prosince 2009 v 10:46 | Reagovat

Nejvíc mě baví, že u tebe nepotřebuju psát věty stylu "přidej honem další" Ke kapitole: Issy je teda číslo, jsem zvědavá na setkání s Cullenovými

2 Maichaela Maichaela | Web | 3. dubna 2010 v 13:00 | Reagovat

Hej, mám smačené oči od smíchu, povedená kapitola.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama