Dvě z jednoho těsta

31. prosince 2011 v 5:12 | Kari | Jednorázovky

Tak taková oddychovka. Občas prostě potřebuju vypnout. Jak vypadá bezmezná láska

Schválně, kdo vydrží až do konce a nepřečte si o kom se ta celá povídka odehrává.

Poslední přípravy, věděla jsem, že už to trvá moc dlouho a mám zpoždění, ale člověk by nevěřil kolik dá práce, abych byla podobná svému dvojčeti. Musela sem podstoupit všechny ty ženský rituály, které jsem tak z duše nenáviděla od trhání obočí, depilaci až k make-upu a spol. Nechápu, co ty holky na tom baví, ale musela jsem uznat, že je vidět změna.

Trvalo mi celou hodinu než jsem trefila ten odstín vlasů, ale stálo to za to. Teď jsem byla její přesná kopie.

Věděla jsem, že to, co dělám je špatné, ale prostě jsem si nemohla pomoct. Koukla jsem do zrcadla a nebyla jsem to já, ale já se stejně nezastavila.

Vypadala jsem jako všechny ty barbínky a mělo by mi být ze mě zle, ale já byla naopak spokojená, že se mi to podařilo. Ale musela jsem Blanche nadávat, proč nosí tak krátké šaty a vysoké podpatky. Měla jsem na sobě její oblíbené zelené šaty, které jsem jí nepozorovaně ukradla. Vlastně až na tu barvu se mi líbili (ne, že bych si je já mohla vzít), ale jemu se určitě budou líbit.

Vyšla jsem a měla jsem srdce až v krku, musela jsem neustále dávat pozor na nohy, nebyla jsem zvyklá chodit na podpatcích. KNP se za mnou zavřela a já pomalu sestupovala do sklepení.

Už z dálky jsem ho tam viděla čekat. Vypadal jako vždycky úžasně a mě se stáhly útroby. Co teď? Nesmí poznat, že nejsem Blanche.

Na přivítanou mě hraně políbil na ruku a mě trochu udivil jeho naštvaný výraz. Že by něco zjistil? Ale vše pokračovalo. Takže ne!

Vedl mě do jedné z těch nepoužívaných učeben, kde by měl ležet stoletý prach, ale ono ne. Asi si zmijozeláci zařídili vlastní muchlovandu. Musela jsem trvat na schůzce mimo jeho společensku, nechtěla jsem, aby mě někdo odhalil. Chtěla jsem jen tohle. Jednu noc splněných přání.

Souhlasil se schůzkou, viděla jsem na něm, že se mu má sestra líbí. Komu taky ne? Ve srovnání s ní jsem já co? Ustrašené ošklivé kačátko? U nás doma jsem byla vždy ta lepší já - měla jsem lepší známky, byla jsem ta vzorná a hodná, trávila jsem dny jen čtením a ne nakupováním jako Blanche. Ale v Bradavicích se naše úlohy obrátili. Ona se stala středem pozornosti a já jen šedá myš v pozadí. A k tomu se mi ještě muselo stát, že jsem se zamilovala do mého nejhoršího nepřítele, kluka, který se mě snaží neustále troufnout a hlavně je ze Zmijozelu.

Otevřel mi dveře do jedné místnosti úplně v rohu a já jen zalapala po dechu, vstoupila jsem do místnosti, ze které přímo dýchalo teplo. Nebyla to typická zmijozelská místnost, ne tahle místnost byla vymalována světle béžovou a žlutou a v rohu plápolal oheň. Tak tohle bych od něj opravdu nečekala, tak sem si všechny vodí.

"Jen pojď," usmál se na mě a já se zatetelila blahem. Jeho úsměv mě dostával do kolen i tehdy pokud nepatřil mě, natož teď, když mi koukal přímo do očí. Najednou jsem cítila, jak mi slábnou nohy a pode mnou se zatočil svět. Na poslední chvíli, než jsem se seznámila s matičkou zemí, mě ale zachytili silné ruce a já se ocitla v samotném nebi.

Zvedl mě do náruče a pak položil na pohodlný gauč, který byl přímo naproti krbu. Moje hlava spočinula v jeho klíně a o mě se znovu pokoušeli mdloby. Co se mnou dokážou udělat jeho doteky? V tichu, které rušilo jen praskání v krbu mi probíral vlasy a natáčel si je na prsty. Byla to dokonalá idylka.

Pomalu jsem se posadila a jeho ruka z mých zad se přesunula na bedra a stále mě jemně podpírala. Jemně se ke mně naklonil a mě ovanul jeho dech. Zavřela jsem oči a zachvěla jsem se touhou. Jen jsem vyčkávala a on se svými rty lehce otřel o mé. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Bylo to to nejlepší, co jsem kdy zažila, ale takhle to být nemělo. Ne, on nelíbá mě, líbá Blanche. Byl to od začátku špatný nápad. Odtrhla jsem se od něj a vstala.

"Už musím jít."

"Myslím, že nemusíš," jemně mě pohladil po ruce a mě naskočili zimomřivky. "Strašně jsem se tenhle večer těšil, tak ho nekaž." Celou dobu se mi díval do očí a já prostě nemohla odmítnout.

"Tak dobře."

Chtěla jsem se posadit vedle něj, ale on mě stáhl na sebe. Seděla jsem mu v náručí a nevěděla, co dělat. On se vrátil k své předchozí činnosti a probíral mi vlasy.

"Vždycky mě zajímalo," promluvil," jaké jsou na dotek. Jsou jako hedvábí, i když by to nikdo nehádal."

Chvíli bylo zase ticho.

"Byla si v sobotu na zápase? Fandila jsi mi?"

Chtěla jsem odpovědět naučené fráze, ale pak jsem si to rozmyslela, chtěla jsem přece, aby miloval mě a ne Blanche.

"Kdybych věřila, že máte šanci vyhrát, tak bych vám možná fandila, ale takhle to nemělo cenu, šla jsem se tam jen kouknout."

"To je ale urážka, milá dámo," zdálo se, že ho to ani neurazilo, spíš ho rozesmála moje upřímnost. "Dostanete trest. Budete muset popravdě odpovědět na jednu moji otázku."

Chtěla jsem říct ne, jako když stejnou hru chtěli hrát mí přátelé, ale pak jsem si uvědomila, že to říct nechci. Naopak , chtěla jsem se dnes večer cítit jinak. A tak jsem tedy kývla na souhlas.

"Kdy?" pronesl naprosto vážně.

"Kdy co?"

"Kdy jsem se ti začal líbit?" upřesnil svoji otázku.

Nejdříve jsem se začervenala, ale pak odpověděla:" Vlastně si se mi líbil od začátku, jen kdyby si se nechoval jako naprostý trotl."

Zdál se s odpovědí spokojený. "Teď se na něco zeptej ty," vyzval mě.

"Ne," odpověděla jsem rozhodně a napnula se.

"Ale ano," naklonil se ke mě blíž. "Můžeš se mě třeba zeptat, proč pokaždé ztratím rozum, když tě uvidím, a proč mám neustálou potřebu tě chránit a to i před sebou samým. Proč nedokážu odolat tvým rtům a proč se sakra v tvých očích topím."

Bylo to skoro jako vyznání lásky a to jsem nečekala a určitě ne od něj. Ale bylo to vyznání Blanche a není žádný horší pocit než ten, že ten, koho miluješ miluje jinou a v jejím případě to byla ještě její nenáviděná sestra. Proč se zamiloval do Blanche, která ho ani nechtěla. Teda, vlastně chtěla, ale věděla, že by musela chodit jen s ním a to se jí nelíbilo.

"No," pronesla jsem stále trochu rozechvělým hlasem, "spíše se tě zeptám, jak mě vidíš?" Chtěla jsem vědět pravdu o jeho citech k Blanche. Přestože na mě byla sestra vždy trochu zlá, milovala jsem ji a nechtěla bych jí zkazit možnost vztahu s tak úžasným klukem jako byl on. Nebudu jim stát v cestě, i kdyby to znamenalo, že budu celý život nešťastná.

"Nevím, jsem tě viděl kdysi, ale dnes tě vidím jako úžasnou dívku, která přesně ví, co chce. Nevím proč, ale cítím se s tebou strašně dobře. Jsi tak neodolatelná a já vlastně ani nechci odolávat a v tom je ten problm. Stále si říkám, jestli si tě vůbec zasloužím, protože já vím, že jsem v tomhle příběhu ten badboy. Přesto si prostě nedokážu pomoc, jsem prostě sobec. Vím prostě, že se mi na téhle chvíli nechce nic měnit."

Pomalu se ke mě znovu naklonil, ale tentokrát mě nepolíbil, jen zabořil hlavu do mých vlasů a bradou se opřel o má ramena. Zkameněla jsem na místě a nevěděla, co dělat, zato on si to podle všeho užíval.

"Voníš jako pomerančová kůra a čerstvě posečená tráva," zašeptal mi těsně u ucha a znovu se pořádně nadechnul až mi naskočila husí kůže. Takhle blízko u mě žádný kluk nebyl. Přestože se mě skoro ani nedotkl, bylo to tak intimní, že se mi až zatmělo před očima. Věděla jsem, že ještě chvíle něčeho podobného a nebudu mít sílu mu odolat a podlehnu mu. Šla jsem sem se s té posedlosti vyléčit nebo ji zmírnit, ale zatím to spíš vypadalo, že ho miluju čím dál víc.

Najednou se ode mě odtáhl a zdálo se, že i on se musí uklidňovat. Alespoň, že to nepůsobí jen na mě. Pak ale zvedl ruce a rozepl si vrchní knoflíky u košile, až mu skoro byli vidět chlupy na hrudi, nikdy jsem neviděla nic víc atraktivního. Sakra, proč musí vypadat tak úžasně! Má láska byla prostě bez šance, jsem jen šedá myš, která se chtěla dnes v noci stát popelkou, ale jen dnes v noci, jindy to nepůjde.

"Myslím," promluvil na mě a rozepl si další knoflík, "že by si měla vyrovnat skóre," muselo ho stát asi hodně úsilí, když mi celou dobu koukal do očí.

Chvíli jsem váhala, ale pak jsem si uvědomila, že je to opravdu má poslední šance a tak jsem si trochu nejistě sundala svetr, který měla přes šaty a odhalila mu tak, na můj vkus moc hluboký výstřih. Tentokrát už se mu to nepodařilo a nepokrytě mi do něj zíral. Necítila jsem ale žádné rozhořčení, ne spíš moc, kterou jsem nad ním měla a to se mi opravdu moc líbilo.

Oboum nám začalo být horko a určitě to nebylo ohněm v krbu. Poposedli jsme si více k sobě a trochu nervózně se chytli za ruce. Najednou jsme ani jeden nechtěli převzít iniciativu.

V tuhle chvíli už jsem věděla, že celá tahle noc je špatně. Takhle to nemělo být, ne. Pokud jsem ho chtěla pozvat na rande, měla jsem to udělat za sebe samu. K čemu mi pomůže, že si hraju na někoho jiného. Měla bych mu to říct, ale já jsem prostě strašný sobec a nevěřím, že by se mnou zůstal, kdyby věděl, kdo jsem ve skutečnosti. Nedokázala jsem mu to říct a zároveň jsem se mu nemohla dívat do očí, abych se necítila jak ten největší vývrhel pod sluncem.

Jen tuhle noc, jen tuhle jednu noc.

"Na co myslíš?" zeptal se mě a odhrnul mi z čela ofinku, která mi padala do očí. Zahleděl se mi do očí, jako by chtěl vidět až na dno mé duše a já to prostě nemohla vydržet a musel jsem mu to říct.

"Musím ti něco říct, já nejsem ..." ale on mě zastavil.

"Později, teď pojď," a znovu mě zvedl do náruče a nesl k dveřím, za kterými se určitě skrývala ložnice. Ale to přece nejde, neví kdo jsem.

"Ale, to nejde..." namítala jsem, ale on mě umlčel polibkem.

"Mlč, Hermiono."

Jak to ví? To byla jedna z věcí, které se mi hned honili hlavou, ze srdce mi spadl obrovský kámen. V jeho očích jsem viděla, že opravdu ví všechno a tak jsem se v klidu něchala odnést do ložnice.

"Miluju tě, Draco."♥

P.S.: Tohle by vám mělo stačit jako vysvětlení. Jinak obrázek - baira.deviantart.com