http://bo--ok.blog.cz/ cs <div>Takže tohle je dost převratná kapitola. Komentáře potěší</div><hr /><div><br /></div><div>Druhého dne se všichni tři probudili až okolo poledne. Spali společně v jednom pokoji, protože druhý pokoj nechali pro Nikol a Maxe. Když se Harry probudil, měl pocit, jako by snad spal týden. Věděl, že už musí vstát, protože musí dát pozor na ty dva kohouty, aby se náhodou nepozabíjeli. Nikol už odešla dolů, připravit něco k snídani a on měl za úkol hlídat Siruse. Věděl, že bude mít problém, ale Snape byl prostě ten nejlepší a oni potřebovali jeho pomoc. Bylo trochu slabošské na něj vytáhnout s jeho city k Harryho matce, ale co se dá dělat. Ve válce a lásce je dovoleno všechno.</div><div><br /></div><div>Dole na ně už čekal prostřený stůl, ale po Snapeovi ani památky. Asi byl stále zavřený v laboratoři.</div><div><br /></div><div>"Siriusi," začal Harry.</div><div><br /></div><div>"Ne, už to chápu," zamumlal Sirius tak tiše, že ho bylo stěží slyšet.</div><div><br /></div><div>Serena jim podala lívance a posadila se naproti nim. Chvíli bylo slyšet jen cinkání příborů a sem tam i mlaskavé zvuky (no tak jim prostě chutná<img src="http://admin.blog.cz/tiny_mce/plugins/emotions/img/smiley-laughing.gif" alt="Smějící se" title="Smějící se" />). Serena si nemohla pomoci a stále se usmívala, až se na ní koukali jako na blázna, ale ona si prostě nemohla pomoci. Sice měla starosti kvůli mamce, ale tohle byl za dloué měsíce radostný okamžik. Vždyť tu snídala se svým otcem a její bývalý kluk ji neodhání a hlavně doufá, že už nebude bývalý. Teď se nemůže schovávat za to, že ji chrání a bude to jen o jejich citech.</div><div><br /></div><div>Kde se vzal tam se vzal se vedle nich najednou objevil Snape. Byl zjevně unavený, jak se dalo soudit podle jeho plahočivé chůze a velkých kruhů pod očima. Bez řečí se posadil vedle nich a natáhl se pro pár lívanců. Když už to nemohli zvědavostí vydržet, odhodlal se Harry zeptat.</div><div><br /></div><div>"Přišel jste na něco?"</div><div><br /></div><div>Snape ani nevzhlédl od talíře a odpověděl:"Za hodinu to bude hotové, mělo by to fungovat."</div><div><br /></div><div>"Jak mělo by to fungovat, nejsi si tím jistý?" V Sirusově hlase bylo slyšet, jaký má strach o Nikol. O Maxe mu zas až tak nešlo.</div><div><br /></div><div>Snape chvíli nevěděl, jestli se má urazit po jeho slovech, ale v duchu svého nového já se ovládl:"Nejsem si tím jistý z jednoho prostého důvodu. Tohle úplně něco nového a pro mě neznámého, proto povolal Pán zla jiného mistra lektvarů. Ve východní lektvaristice se moc nevyznám, ale řekl bych, že tohle by mělo účinkovat. Musíme to zkusit, nemáme moc času to zkoušet na něčem jiném, protože by se jim mohli poškodit nějaké životně důležité orgány. Počkejte hodinu a pak uvidíme."</div><div><br /></div><div>Seděli tam naproti sobě a mlčeli, společně jen hypnotizovali hodiny, jako by snad doufali, že je tlakem svých očí popoženou dopředu. Když hodinová rafička urazila skoro polovinu své cesty, už to Snape nevydržel.</div><div><br /></div><div>"Jak si se o tom dozvědl?"</div><div><br /></div><div>"O patronovi?"</div><div><br /></div><div>Snape si ho změřil: "Jistě že o mém patronovi. Jen hodně málo lidí ho vidělo a ještě méně lidí z nich by vám to mohlo říct."</div><div><br /></div><div>Harry řekl to, co ho napadlo jako první :"Brumbál."</div><div><br /></div><div>"Lžete!" zařval Snape a znovu se více podobal svému starému já. "Zavázal jsem ho neporušitelným slibem, že to nikomu neřekne. Kdo vám to řekl?" a přitiskl Harryho ke zdi. "Víte, pane Pottere, teď už totiž zbývají jen ti, co jsou na temné straně, ostatní jsou totiž mrtví. Jste špěh?"</div><div><br /></div><div>Harry neměl jinou možnost a v duchu se už omlouval: "Byla to Nikol de la Rosa."</div><div><br /></div><div>Ozvalo se trojí zalapaní po dechu. Serena se ihned vzpamatovala a raději se klidila Siriusovi z cesty, protože ten najednou stál vedle Snapea a společně propalovali do Harryho hlavy díru.</div><div><br /></div><div>"Nikol je mrtvá," zašeptal Sirius a zdál se najednou o pár let starší.</div><div><br /></div><div>"Není. Potkal jsem ji o prázdninách." Harry hledal souhlas v Sereniných očích. "Navštívila mě u Dursleyových a chvíli jsme si povídali. Vlastně se mi snažila přiblížit oba rodiče a povídala mi o jejich školních letech. Snažila se mi je zprostředovat. Konečně jsem je mohl poznat. Nic proti," a obrátil se na Siruse," ale vy jste se s jejich smrtí ještě ani sami nevyrovnali a tak o nich trochu neradi hovoříte a nechápete, že já je vlastně ještě vůbec neznám. Jsou pro mě jen pár mlhavých vzpomínek, které se mi zjevují, když se ke mně přiblíží mozkomor." Pak se Harry otočil na Snape: "A vy se chováte jako by můj otec byl ten největší grázl na světě a já byl snad jeho převtělení nebo tak něco. Oba dva si uvědomte, že já své rodiče neznal." Pak se vydal po schodech nahoru zkontrolovat Nikol a Maxe.</div><div><br /></div><div>"Myslíš si, že opravdu žije?" zeptal se Sirius a stále se z toho jaksi nemohl vzpamatovat.</div><div><br /></div><div>"Jak by jinak znal její jméno," argumentoval mu Snape. "Její jméno bylo tabu od té chvíle, co jsme našli její dům prázdný a nikdo se mu o ní nezmiňoval. Navíc by to i sedělo, jedině ona se mohla k Harrymu dostat, i když jsme ho hlídali ve dne i v noci celé prázdniny a pamatuj, její tělo se nikdy nenašlo."</div><div><br /></div><div>"A Nikol věděla to tajemství o tvém patronovi?" zeptal se Sirus na poslední otázku. Podle toho se rozhodne.</div><div><br /></div><div>"Ano," povzdychl si Snape. "Ona to věděla."</div><div><br /></div><div>"To tedy znamená ..."</div><div><br /></div><div>"..., že žije. Divné je ale to, že se nikomu neozvala, vždyť byla oblíbenkyně jak Moodyho tak i Brumbála."</div><div><br /></div><div>"Nevím, tehdy před jejím zmizením byla nějaká divná, pamatuješ," odpověděl Sirius "něktěří z řádu dokonce naznačovali něco o špionce. Stranila se všech a dokonce i Lily. S jejím výcvikem to šlo od desiti k pěti a pak prostě zmizela její dům vypadal jako by tam řádil maďarský trnoocasý drak."</div><div><br /></div><div>"Až dodělám ten lektvar, tak to z něj vytáhneme. Nikol by mohla být rozhodující silou v téhle válce. Hodně smrtijedů si ještě pamatuje její jméno a myslím, že většina z nich se při její jméně otřese. Tehdy se jí báli skoro stejně jako Brumbála. Byla hodně rychlá."</div><div><br /></div><div>Najednou Sirius vyskočil: "Není už náhodou ten protijed?" otázal se a koukal na hodiny.</div><div><br /></div><div>* * * * *</div><div>"Vím, že jsem to neměl říkat," zamumlal Harry, když vstoupil do místnosti a uviděl Serenu jak sedí u své matky. "Ale Snape by mi nic jiného než pravdu neuvěřil. A my potřebujeme jeho pomoc. Navíc, stejnak už se brzo chtěla přiznat."</div><div><br /></div><div>"Já vím. Sama mi to napsala, předtím než odešla. Prý už to začalo být s tátou vážný."</div><div><br /></div><div>Harry se posadil vedle ní a jen lehce zavadil svojí rukou o její. Pak ji pomalu vzal do své a vše dělal s pohledem upřeným na Maxe. Serena se na něj zkoumavě zadívala a stiskla ho. Nakonec všechno zlé je k něčemu dobré, možná to znamená jejich nový začátek.</div><div><br /></div><div>Otevřeli se dveře a v nich stál Snape se dvěma ampulkama zářivě růžové tekutiny. Přistoupil k Maxově posteli a nalil mu protilék do krku. Chvíli se nic nedělo a každému z přihlížejících bušilo srdce na nejvyšší obrátky a pak dostali naději. Max se najednou zakuskal a pak se prudce zvedl, že málem zasáhl svojí hlavou Snapea. Ten se rychle stáhl a stále studoval následky léčení. Nakeonec Max otevřel oči a trochu zmateně koukal okolo sebe, jako by nioho z nich nepoznával, pak mu to ale asi konečně došlo a usmál se na ně.</div><div><br /></div><div>To byl pro Snapea signál, aby lektvar nalil i do Nikol, která reagovala stejně a po chvíli oba dva vyléčení seděli opření o pelest postele snažili se načerpat síly. Snape jim došel pro nějaké lektvary, ale stejně se cítili pěkně mizerně. Odpovídali na otázky o jejich zajetí a naopak se toužili dozvědět příběh jejich záchrany. Sirius ani Snape nenačali téma Nikol de la Rosa a Harry byl rád, protože to potřeboval nejdříve vysvětlit Nikol.</div><div><br /></div><div>Najednou se otřásli stěny a Harrymu na hlavu spadl kousek zdiva. Ani na chvíli nezaváhal a vyhlédl oknem ven. Na malém dvorku před domek byla asi destítka postav v černém s maskami, jak jinak než smrtijedi. Harryho ale spíše zajímalo, jaktože zjistili, ke jsou?</div><div><br /></div><div>"Jsou tu smrtijedi. Přemístěte Nikol a Maxe, já je mezitím zdržím."</div><div><br /></div><div>Všichni najednou začali protestovat.</div><div><br /></div><div>"Já tu zůstanu,"durdil se Max, "musím jim nakopat zadek, že se opovážili mě mučit. Naučím je kňučet pěkně po americku."</div><div><br /></div><div>"Já tu taky zůstávám, přece neztratím i tebe," bránil se prozměnu Sirius.</div><div><br /></div><div>"tak tedy jinak," uznal Harry. "Pane profesore, je tady nějaká uniková cesta a nebo jen ty přední dveře."</div><div><br /></div><div>"Vypadám jako idiot, pane Pottere? Stačí se dostat do sklepa a tam se dá přemisťovat s heslem - 3110. Vím, že jednou přijde konec mé práce a jsem připraven."</div><div><br /></div><div>"Konec - to je pro vás to heslo 31 a 10 (31.10. zemřela L.P.)."</div><div><br /></div><div>Snape na něj vrhl jen sarkastický úsměv a vedl je domem. "Pojďte, dokuď je drží obrana domu, ale jejich moc ji brzy prolomí."</div><div><br /></div><div>Všichni si vytáhli hůlky a potichu kráčeli za Snapeem. Harry podpíral Maxe a Nikol se pro změnu zavěsila do Siriuse, který z toho měl radost a nedokázal zakrýt úsměv.</div><div><br /></div><div>Už byli skoro u dvěří do sklepa, když najednou nastalo ticho, ale to neznamenalo vůbec nic dobrého.</div><div><br /></div><div>"Prolomili obranu," konstatoval Severus a zrychlil. Přesto bylo vidět, že se jeho tělo naplo a je připraveno na útok. Serena se přesunula na konec skupiny, aby chránila Siriuse a Harryho, kteří táhli oba dva zotavené. Najednou se rozrazily dveře, ale to už Snape otvíral dveře. Serena se otočila a začala kouzlit.</div><div><br /></div><div>Stála proti ní několika násobná přesila, ale ona se bránila jako lvice.</div><div><br /></div><div>Nikol se zastavila a odmítla jít dál. Sirius se ji snažil táhnout po schodech do sklepa, ale ona se zapřelo do dveří.</div><div><br /></div><div>"Já se pro ni vrátím," snažil se jí přemluvit Sirius a přidál sílu, ale stále to nepomáhalo. "Neboj se, jen se s tebou přemístím a pak se pro ni vrátím. Potrvá to maximálně minutu."</div><div><br /></div><div>"Ne!" trvala si na svém Nikola a hluboce dýchala, aby se udržela při vědomí. "Ty to nechápeš, bez ní nejsem nic. Zachraň první ji!"</div><div><br /></div><div>"Ne, ona se dovede bránit a chvíli vydrží, ale ty jsi zraněná a nezvládla by si ani prvňáka."</div><div><br /></div><div>Nikol se naposled hluboce nadechla a rozhodla se to říct: "Ne. Ty ji prostě zachráníš jako první. Vím, že to bude pro tebe šok, ale teď to musím říct. Je to tvoje dcera aty ji prostě zachráníš i kdybych měla zemřít."</div><div><br /></div><div>Siriusovi chvíli trvalo než mu to došlo, ale ani tu chvíli Nikol nečekala a vystrčila ho zpátky do domu.</div><div><br /></div><div>Sama pomalu kráčela po vratkých schodech do sklepa a pevně se držela zábradlí. Musela sebrat všechny svoje zbývající síly, aby se udržela při vědomí a držela se jen díky tomu, že věděla, že Sirius Serenu zachrání. Když byla asi v polovině schodiště, otevřeli se hlasitě dveře do domu a prohnali se jimi oba dva zmiňovaní. Těsně před ní zabrzdili, ale bylo to jen o fous a málem se všichni dole váleli na hromadě.</div><div><br /></div><div>Sirius si všiml, že je nakonci se silami a ihned ji vzal do náruče a pospíchal dolů. Serena pospíchala za nimi. Dole už nikdo nebyl, ale toho si oni nevšímali a pospíchali doprostřed místnosti.</div><div><br /></div><div>"Jak sakra bylo to heslo?" zařval Sirius a v jeho hlase bylo znát tu bezmoc, kterou cítil a nedokázal se jí vůbec zbavit.</div><div><br /></div><div>Nikol z posledních sil zašeptala: "3110 - datum jejich smrti," a pak se propadla do sladkého spánku zapomnění.</div><div><br /></div><div>Serena se začala okolo sebe rozhlížet a hledala nějakou nápovědu, pak to zahlídla. "Myslím, že máme ty čísla napsat na kůži tím brkem," a ukázala na černý zahnutý brk, který ležel v koutě. "Za pokus nic nedáme."</div><div><br /></div><div>Začala kreslit čísla na svoji ruku a snažila se nevnímat ten Siriusův pohled.</div><div><br /></div><div>"Je to pravda?" zeptal se. Stále držel Nikol v náručí a snažil se začarovat dveře, aby je alespoň na chvíli zachránili.</div><div><br /></div><div>"Později, vysvětlí ti to," a kývla směrem k Nikol v jeho náručí. Pak oběma na ruku napsala ty čtyři čísla a přešla k Siriusovi a chytla ho za ruku. Jako by to bylo úplně něco jiného, když teď věděl, že je jeho dcera. Drželi se za ruce a pak se prostě přemístili.</div><div><br /></div><div>TAKŽE POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ, DOUFÁM, ŽE SE VÁM TO LÍBÍ.</div> http://bo--ok.blog.cz/1205/25-kapitola http://bo--ok.blog.cz/1205/25-kapitola Vyvolení Sat, 12 May 2012 17:46:48 +0200 <div>Takže pokračování z minula. Doufám, že se vám bude líbit. Mrzí mě to, ale znovu dávám limit 7 komentářů.</div><hr /><div><br /></div><div><br /></div><div>"To je ono!" rozesmál se Harry. "Dokážeš to, nebo to mám udělat já?"</div><div><br /></div><div>"Raději ty, jsi lepší než já a nechtěla bych mamce poškodit mysl."</div><div><br /></div><div>Harry se pohodlně opřel o stěnu a zavřel oči. O jeho soustředění svědčili sevřené pěsti. Po chvíli, ale jako by povolil, jako by skoro usnul.</div><div><br /></div><div>Sirius na celou scénu hleděl s otevřenou pusou. Vůbec, ale vůbec nic nechápal. "Co se to sakra děje?" zeptal se Sereny.</div><div><br /></div><div>Ta se na něj podívala nechápavě, ale pak to pochopila: "Víš, co to je nitrozpyt?" Záporně zakroutil hlavou. Serena si povzdechla a tohle je důkladné vzdělání v Bradavicích, alespoň že je metaformág. Ale vědět, že už ve svém věku je na tom lépe než její otec je blbé.</div><div><br /></div><div>"Jde o jakési propojení myslí. Je to prastará magie a je hlavně používána ke špatným účelům, jako jakési čtení mysli. Proto třeba nikdo nedokáže lhát z očí do očí Voldemortovi a když se o to pokusí, tak to on pozná. Snape ji umí, a proto to může hrát na obě strany. Ale Harry se v tuhle chvíli pokouší úplně o něco jiného. Chceme využít máminy schopnosti kouzlení bez hůlky, ta je totiž úzce napojena právě na nitrozpyt. A když se Harrymu podáří dostat do máminy hlavy a převzít tam řídící funkci, tak dokáže kouzlit z jejího těla zevnitř mříže a to by mělo pomoci, protože to kouzlo brání jen z venku."</div><div><br /></div><div>Sirius jen otevřel pusu, nějak nedokázal pochopit, jak se Harry za jeden půlrok změnil. Vždyť ještě loni to byl obyčejný průměrný student, jen trochu lepší v stresových situacích a s logickým myšlením. Teď ale uměl kouzla, která neznal ani on a dokonce si zahrává s magií, která není normálním kouzelníkům vůbec známa a je mu jen patnáct. Jak se to mohl stát?</div><div><br /></div><div>Najednou se tělo Nikol zvedlo, ale stále měla zavřené oči. Vlastně to spíš vypadalo, že někdo tahá za šnůrky, jako v divadle. Začala okolo sebe podivně šermovat rukama a zezačátku nebylo vidět žádný výsledek, ale Harry není z těch, kteří by se vzdávali a pokračoval. Po chvíli začala znovu mříž zářit, ale tentokráts mnohem větší silou a pak se začali chvět. Jakoby chtěli sami pryč.</div><div><br /></div><div>Z Harryho už kapal pot a chvěl se jako v zimnici, ale přesto stále nepolevoval a pokračoval. Sirius i Serena na něm viseli očima a alespoň tak ho podporovali, když to jinak nešlo. Mezitím byl Harry pořád v Nikoliině hlavě a snažil se zrušit bariéru a ta se nakonec vzdala a on mohl přestat a vrátit se.</div><div><br /></div><div>Harry se s trhnutím se probudil, měl hlavu v Serenině klíně a ta ho jemně hladila po tvářích. Sirius mezitím mechanicky vylomil teď už obyčejné mříže a snažil se nějak oživit Nikol a Maxe, ale bez účinku, čímž se potvrdili jejich předpovědi, nebyl to normální spánek.</div><div><br /></div><div>Nikol mu pomohla se zvednout a pomalu přešli k tělům.</div><div><br /></div><div>"Víte jak jim pomoci?" zeptal se trochu zoufale Sirius. Už zase byl naprosto bezmocný, lektvary nebyly jeho silná stránka.</div><div><br /></div><div>"Možná," nebyli si jistí, zda modifikace doušku živé smrti nezměnila i složení protiléku. "Ale nevím jestli je dobrý nápad probouzet je ještě tady. Možná budeme potřebovat nějaké lékařské vybavení a lektvary. Mohli bychom zkusit je odtud dostat v tomhle stavu. Stejně nemáme čas na připravení protiléku."</div><div><br /></div><div>Sirius už zase začal zmatkovat: "Ale kam půjdeme. Sv.Mung je zničený a do Bradavic bych je nebral, bylo by moc otázek."</div><div><br /></div><div>Harry se pokusil o autorativní tón, protože tohle nebyl čas na chaos: "Klid. Já vím kam je vezmem, ale to budeme řešit až je dostaneme ze sídla. Já vezmu Nikol, Siriusi vem Maxe a ty Sereno půjdeš před náma a v krajním případě vyklízíš cestu, víš co to znamená."</div><div><br /></div><div>Jak řekl, tak se taky stalo. Harry se Siriusem před sebou nechali levitovat nehybná těla a Serena je navigovala "čistila" cestu ( jen dva smrtijedi a pár kleteb). Měli štěstí, protože se zdálo, že v sídle je minimum lidí. Ale jak Harry tak i Serena si uvědomili, že to žádné stěstí není. Znamená to, že někde ti smrtijedi být musí a určitě jen nerozdávají dárky.</div><div><br /></div><div>"Řekla bych, že napadli Ministerstvo. Vzali až příliš moc lidí. Ale myslela jsem si, že chtějí počkat a před veřejností se tvářit jako že se nic neděje."</div><div><br /></div><div>"Teď to neřeš. My jsme teď tady, takže se nás to netýká," napomenul ji Harry a trochu ji popohnal. Tohle místo mu nedělalo dobře. Jako by se mu svírali útroby. Už se těšil až se posadí ke krbu v obýváku Nikolina domu, ale věděl, že to ještě chvíli potrvá. Přece jenom, nejdříve musí přežít. To nebude moc příjemná náštěva.</div><div><br /></div><div>Když se jednou z chodeb dosatli do kuchyně, už měli skoro vyhráno. Kdyby ...</div><div><br /></div><div>"Co tady děláte," zapištěl nějaký hlásek u jejich kolen. Harry se podíval, kdo to je a myslel, že odpadne, protože před ním stál Dobby v sukních.</div><div><br /></div><div>"Dobby?"</div><div><br /></div><div>Skřítka trochu pobledla. "Já nebýt Dobby, já být Dobbyna. Vy víte, kde Dobby být?" Upírala na Harry své velké oči, tolik podobné Dobbyho.</div><div><br /></div><div>"Je v Bradavicích, Dobbyno. Jako svobodný skřítek, dostává plat a má dovolenou."</div><div><br /></div><div>Skřítka se roztřásla: "Jako svobodný skřítek, taková hanba pro Dobbynu, taková hanba pro naši rodinu. Kdo teď chtít Dobbynu, když Dobby být svobodný skřítek. Dobbyna mu měla vymluvit ty hlouposti z hlavy, Dobbyna špatný domácí skřítek, moc špatný domácí skřítek. Dobbyna se musí potrestat," a už si to mašírovala ke krbu. Harry ji na poslední chvíli chytl a držel všemi sílami, které mu zbývali.</div><div><br /></div><div>"Dobbyna za nic nemůže. A Dobby je moc spokojený jako svobodný skřítek, copak ty bys to nechtěla. Nikdo by tě nenutil si ubližovat a ani otročit, byla by si svým vlastním pánem."</div><div><br /></div><div>"Dobbyna je domácí skřítek, pane. Dobbyna zná své povinnosti a plní je. Pán neví, že domácí skřítci jsou spokojení se svým postavením."</div><div><br /></div><div>Harry na to teď opravdu neměl, ale rozhodl se. "Vím, že s námi teď nemůžeš jít, si vázána ke svému pánovi, ale já ti slibuju, že se pro tebe vrátím. Přísahám. A ty mi zase slib, že nikomu neřekneš, že jsme tu byli. Slib mi to na Dobbyho."</div><div><br /></div><div>Skřítka vypadala trochu vystrašeně, ale pak se zřejmě rozhodla: "Dobře, pan, slibuju na Dobbyho, že nic neřeknu. Ale já tu zůstanu, pane, tohle je Dobbyny domov."</div><div><br /></div><div>Harry a ostatní pokračovali dál, ale ještě ve dveřích zaslechli Dobbynina slova: "Pozdravujte Dobbyho."</div><div><br /></div><div>Harry se usmál, nebude to zas až tak težké. Vrátí se pro ni a přijde na to, jak prolomit ten starodávný svazek mezi pánem a domácím skřítkem, jako že se Harry Potter jmenuje.</div><div><br /></div><div>Z hranice pozemku je Harry přemístil na jemu známé místo a společně se všichni objevili v mudlovské čtvrti. Venku už začínalo svítat, ale pořád byla ještě dostatečná tma. Ale ani tma nepomohla a tahle čtvrť vypadala dost uboze. Harry se nad tím ale nepozastavil a pevně pokračoval dál. Drželi se ve stínu, aby je mudlové náhodou neviděli, i když Harry pochyboval, že mudlové žijící tady vstávájí před polednem.</div><div><br /></div><div>Harry je vedl k jednomu starému cihlovému domku skoro na konci ulice. Věděl, že celé to místo působí rozbořeně, ale bylo to to nejlepší, co mohl udělat pro Maxe a Nikol. Vždyť mu to i sama řekla. Řekla mu, že když bude nejhůř, má jí t sem, tady se mu dostane pomoci, sice nechtěné, ale co na tom záleží v ohrožení života.</div><div><br /></div><div>Domek se topil ve tmě, ale to nic neznamenalo, žl tu, věděl to. Ale spí vevnitř a nebo je pryč se smrtijedy? Zkusí to. Přistoupil blíž a zazvonil na starodávný zvonek, domkem se rozezeněl zvláštní zvuk, ale nice se nestalo. Harry to ani nečekal. Poodstoupil a začal máchat hůlkou, opravdu netoužil po tom se nechat zabít nějakými ochranými kouzly, jichž tady bylo opravdu hodně. Podařilo se mu v nich udělat malou skulinku na přední dveře, aby je nemusel zrušit úplně. Prošli tedy dovnitř a Harry hned obranu obnovil.</div><div><br /></div><div>Uvědomil si, že ostatní už jsou dlouho ticho, ale veděl, že jim bude muset vše ještě vysvětlit.</div><div><br /></div><div>"Pojdmě," a vedl je domkem. Snažil se odhadnout, kde je obývák a nakonec na něj narazil. Položili Maxe a Nikol na gauč a pořádně si oddychli.</div><div><br /></div><div>"Harry," zeptal se Serena, "kde to jsme?"</div><div><br /></div><div>"U pomocníka. Nikol mi dala tuhle adresu, kdybych někdy potřeboval pomoc a ona tu nebyla. Zatím jsem neviděl důvod to využít, ale dnes není jiná možnost a vlastně je to i to nejlepší řešení. Doufám, že brzo dorazá, už bych si chtěl lehnout, byla to dlouhá noc." Posadil se na koberec před krbem a rozdělal oheň. Seděli v tichu a čekali. Venku už bylo skoro denní světlo a Harry podřimoval u krbu, když se z rachotem otevřeli přední dveře.</div><div><br /></div><div>Serena s Harrym byli hned na nohou, jen Sirius stále klinbal, opřený o gauč.</div><div><br /></div><div>Když se ve dveřích zjevil majitel, všem se zasekl dech v plicích.</div><div><br /></div><div>"Profesore Snapee," pronesl Harry s klidem a měl co dělat aby ovládl smích při pohledu na jeho vyjevený výraz. Asi nečekal náštěvu ve svém tajném domě a i kdyby, tak určitě ne takovou. "Potřebujeme vaši pomoc," a ukázal na dvojici těl na gauči."</div><div><br /></div><div>Snape se už trochu vzchopil: "Pane Pottere, slečno Smithová, Blacku!" Pak se zahleděl na gauč a pak mu to došlo, "Jak se vám podařilo je odtamtud dostat? Vždyť tu celu začaroval sám Pán zla."</div><div><br /></div><div>"To není teď důležité," odbyl ho Harry. "Víte, co přidali do toho dušku smrti? Nebyli jsme si jisti, jestli tím nezměnili složení protilátky."</div><div><br /></div><div>"Proč jsme tady, Harry! zařval Sirius, který už se stihl probudit z polospánku. "Jak mu můžeme věřit?"</div><div><br /></div><div>"Siriusi, teď není čas na mladické spory, potřebujeme, aby nám pomohl."</div><div><br /></div><div>"A kde, pane Pottere," nasadil Snape svou ironickou masku," berete důvěru, že vám pomůžu?"</div><div><br /></div><div>Harry se mu zadíval do očí a vytáhl své eso z rukávu. Ještě, že tu Nikol měl, pak bylo vše jednoduší. "Vím, jak vypadá váš patron. Já nejsem jen Potter, jsem i ona. Pomožte mi, jak jí jste nedokázal."</div><div><br /></div><div>Ta slova měla účinek, jak vůbec nečekal. Jako by se najednou zhroutily všechny jeho obranné zdi, žádný ironická maska, ani žádná mrzutá. Najednou tu byl jen Severus Snape s bolestným výrazem na tváři. Po chvíli se alespoň trochu vzpamatoval.</div><div><br /></div><div>"Nebyl jsem u toho, když ho ten mistr z východu připravoval, ale myslím, že jsem schopný zjistit složení z jejich krve. Ake bude to chvíli trvat." Harry poprvé neviděl žádný vztek, když na něj Snape koukal, jako by ho konečně bral jako normálního člověka a ne jen syna Jamese Pottera. "Myslím, že za sebou máte náročnou noc, nahoře jsou ložnice, bežte se vyspat a zmizel v jedněch dveřích, které zřejmě vedli do laboratoře.</div><div><br /></div><div>"Harry, jak mu můžeme věřit, že nás nezradí a my se neprobereme v sídle smrtijedů?" zeptal se Sirius a v jeho hlase stále doutnal vztek, který se ale snažil potlačit.</div><div><br /></div><div>"Můžeme, vím to. Pomůže nám. Jen prosím, Siriusi, neprovokuj ho. Buď rád že nám pomůže, bez něj bychom neměli šanci přijít na to, co je s Nikol a Maxem. On jediný má na to dostatek vědomostí."</div><div><br /></div><div>"Já mu věřím," pronesla Serena a pořádně zívla," viděla jsem mu to na očích. I předtím nám chtěl pomoci a potom, co jsi s ním mluvil, to bylo na sto procent. A teď pokuď me omluvíte, jdu si lehnout. Tohle byla snad nejdelší noc v mém životě." Prošla okolo nich a vydala se po schodech nahoru.</div><div><br /></div><div>Dole zůstak jen Harry se Siriusem.</div><div><br /></div><div>"Siriusi, tohle je jen mezi mnou a jím. Ale já vím, že nás nezradí. Musíš se už konečně nad tu nenávist povznést, teď jste oba dva na jedné lodi. Tak neodmítej jeho pomoc." S tě mi slovy se taky vydal nahoru a nechal tam Siriuse samotného jen s těmi dvěma těly.</div><div><br /></div><div>Ten toho měl opravdu ještě hodně na přemýšlení, ale veděl, že teď jeho život závisí na člověku, kterého šikanoval celé Bradavice. Život je prostě občas zvrácený. Ale musí zachránit Nikol a to je teď nejdůležitější. Ona je teď pro něj nejdůležitější.</div> http://bo--ok.blog.cz/1205/24-kapitola http://bo--ok.blog.cz/1205/24-kapitola Vyvolení Wed, 02 May 2012 12:06:45 +0200 <div>Nová kapitola<img src="http://admin.blog.cz/tiny_mce/plugins/emotions/img/smiley-sealed.gif" alt="Mlčící" title="Mlčící" /> Komentáře potěší.</div><hr /><div><br /></div><div><br /></div><div>Nahoře mě opravdu někdo nemá rád. Jak jinak si mám tohle vysvětlit. Kolik je sakra v New Yorku nemocnic? Kolik? A oni musí přijít zrovna do té mojí. Já vím, že je nejlepší, ale stejně. A hlavně jsem jim řekla ať vypadnou, jaktože už dávno nejsou v letadle.</div><div><br /></div><div>Jedinou útěcho mi bylo to, že je naše opětovné setkání vyvedlo z míry stejně jako mě a možná i více. Přece jenom asi nečekali, že se z holky, která se bojí krve stane chirurgická elita. Myslím, že jsem schopná dát i Carlisleovi na frak</div><div><br /></div><div>"Moc mě těší," nabídla jsem jim slušně ruku, ale měla jsem chuť jim jí alespoň zlomit. Nakonec jsem se spokojila s pevným stiskem a neslyšným zavrčením. Markovi se naopak Cullenvi líbili už od pohledu, takže zase sršel vtipem. Ale je to nevyvede z konceptu, jsou zvyklí od Emmeta.</div><div><br /></div><div>"Nás taky," vykoktal ze sebe Carlisle a stále si mě prohlížel jako pokusné zvířátko. Asi mu moc nejdou počty. Neustále počítá kolik mi je a asi se trochu diví, že se dokážu tak ovládat, abych dokázala pracovat s lidskou krví. No jo, někdo má prostě štěstí.</div><div><br /></div><div>Lis se otočila na mě: "Mohla bys je prosím provést po oddělení. Mám schůzku akcionářů a potřebuju aby prošli oddělení a ne aby skončili na sesterně," vyznámně mrkla na Marka. Chudák, asi se prozradili jeho techle mechtle s mladými sestřičkami.</div><div><br /></div><div>"A není nikdo jiný?"</div><div><br /></div><div>"Ne. Promiň, vím, že toho máš těď moc, ale není nikdo volný. Přivezli další nehodu a ..." zbytek nestihla doříct a už odbýhala na svých jehlových podpatcích do kanceláře. Že ji to pořád baví, tolik papírování.</div><div><br /></div><div>Když odběhla za roh, tak s Mark vedle mě významně oddechl. "Připadal jsem si jako kdyby mi bylo pět a ona moje mamka."</div><div><br /></div><div>"To máš za to. Říkala jsem ti, že se na to přijde. Přece jenom pět v jednom týdnu je opravdu moc. Sakra, jsou to největší drbny na světě, tos nepředpokládal, že se budou navzájem vychloubat."</div><div><br /></div><div>"Každý jsem řekl, že je to naše velké tajemství."</div><div><br /></div><div>"Prostě blbec až na půdu. Buď rád, že to neřekne Melise."</div><div><br /></div><div>Mark se raději rychle pakoval, nechtěl to se mnou řešit. Věděla jsem, že Melisu miluje, ale prostě si nemůže pomoct. Ještě štěstí, že Melisa byla umělecky založená, jen díky tomu si ničeho ještě nevšimla. Ale tím že zmizel mi trochu narušil plány, zůstala jsem s nimi sama.</div><div><br /></div><div>"No teda, Bello," zdálo se, že se z toho ještě nevzpamatovalo. Takhle jsem ještě nikdy Carlislea mluvit neviděla. Jako by ani nedokázal nahodit mozek. Co je na tom tak težké pochopit. Prostě mě někdo proměnil, stala se ze mě upírka, vládnu New Yorku, mám lidského snoubence a pracuju ve špičkové nemocnici. Jasné jako facka - možná ta by dokázala pomoci.</div><div><br /></div><div><br /></div><div>"Pojďme," vedla jsem je pomalu a snažila jsem se co nejméně mluvit. Na konci prohlídky jsem je zavedla do skladu a ještě předtím jsem zkontrolovala, jestli tam nikdo není, ale měla jsem štěstí.</div><div><br /></div><div>Hned jak se za námi zavřeli dveře, přitlačila jsem oba ke dveřím.</div><div><br /></div><div>"Co na slovech - odejít a pryč - nerozumíte?"</div><div><br /></div><div>Slova se samozřejmě chopil Carlisle, ale zdálo se mi, že není tak klidný jako obvykle. "Promiň, Bello ... "</div><div><br /></div><div>"Viki!" zařvala jsem vztekle. Jak se opovažují oslovovat mě mým starým jménem. "Já už nejsem ta stará Bella, tak si na to sakra zvykněte. Bellu jste nechali samotnou v lese, zemřela té noci. Já jsem Viki. Možná je pro vás normální dělat jako, že se nic nestalo, ale pro mě už nejste přátelé. Jste jen upíři a uvědomte si, že já nejsem moc milosrdná."</div><div><br /></div><div>"Promiň, B ... Viki, ale my jaksi nemůžeme odejít. Jak jistě víš, poslali nás sem Volturiovi a my je nechceme provokovat. Musíme v New Yorku setrvat, ale jsme ochotní přistoupit na tvoje podmínky, pokud budou snesitelné."</div><div><br /></div><div>To se mi docela líbilo. Znamenalo by to možnost vědět o Volturiových něco víc. "Možná."</div><div><br /></div><div>"Jaké budou podmínky?" zeptal se Edward a v jeho hlase bylo slyšet napětí.</div><div><br /></div><div>"Chci vědět o každé zprávě, kterou vám pošlou Volturiovi a abyste byli alespoň trochu užiteční, budete docházet na naše schromáždění a občas i pomáhat. Doufám, že chápete, že já po vaší přítomnostivůbec netoužím, ale co má dělat. Sbohem."</div><div><br /></div><div>Z nemocnice jsem vyběhla tou nejrychlejší lidskou rychlostí a musela jsem se uklidňovat ještě v autě. Jela jsem rovnou do cukrárny, ale myšlenkami jsem pořád byla v nemocnici. Jak je možný, že jsem jako z kamene, když mluvím s upírem, který má pověření mě zabít od Volturiů a pak se málem zhroutím po setkání s nimi. Tohle není fér. Moje slabost pro ně mě už přece jednou dostala na kolena a já vůbec netoužím po tom, aby se to stalo ještě jednou.</div><div><br /></div><div>Se smykem jsem zastavila před malou cukrárnou a s nádechem vystoupila. Dan s tím světem nemá nic společného, zatím, nemůžu ho do toho zatahovat. A za zmatek v mé hlavě taky nemůže. Ne, on ne. Už s úsměvem jsem vstoupila dovnitř, s Danem začnu konečně nový život úplně.</div><div><br /></div><div>Dan už tam byl, zrovna se bavil s postarší prodavačkou a vypadalo to, že mu vůbec nevadí, že tak meškám.</div><div><br /></div><div>"Promiň, miláčku, zdržela jsem se v práci. Máme dva nováčky."</div><div><br /></div><div>Místo odpovědi mě políbil a já věděla, že mi odpustil i to ráno. Během chvíle jsme společně vybrali dort, měli jsme tak podobý styl. Když jsme ruku v ruce vycházeli z cukrárny, tak se Danovi znenadání podlomili nohy a já ho jen tak tak zachytila. Věděla jsem, že překračuju lidskou sílu, ale přece ho nenechám spadnout na zem.</div><div><br /></div><div>"Co se děje?" v mém hlasu byla znát hysterie.</div><div><br /></div><div>"Asi ... asi se mi trochu zatočila hlava," podíval se na mě a mě připadalo, že je ještě bledší než obvykle. Najednou jsem si uvědomila, jak se poslední dobou mění. Trochu zhubl a byl bledší než obvykle, přikládala jsem to stresu z práce, ale teď jsem se začala bát, aby v tom nebylo něco víc. "Pojď, pojedeš se mnou. Motorku tady necháme a já pro ni zítra dojedu. V tomhle stavu tě nenehám řídit a opovaž se zítra do práce. Pokud to uděláš, odtáhnu tě odtamtud za ucho a bude mi jedno, jestli tam zrovna sedí Obama, je ti to jasný."</div><div><br /></div><div>Dan ale začal protestovat: "Viki ... "</div><div><br /></div><div>Zastavila jsem ho zdviženým prstem: "Tak jinak, uděláš to a zavolám tvojí mámě." Dovedete si představit jaký hned bylo ticho.</div><div><br /></div><div>PŮVODNĚ JSEM TO NECHTĚLA, ALE TEĎ JSEM PROSTĚ NEODOLALA</div><div><br /></div><div><em><strong>Pohled Edwarda:</strong></em></div><div><strong><em><br /></em></strong></div><div>Stále jsem tomu nedokázal uvěřit, moje Bella byla naživu. Když jsem ji viděl vcházet k nám do domu, tak se mi zastavil dech. Nejdříve jsem si myslel, že se mi zase zdá, ale byla to opravdu ona a taky nebyla. Změnila se. Už to nebyla moje sladká Bella, ale hrdá Viki. Vím, že to zní divně, ale pro mě to byla jedna a táž bytost. Možná to bylo tím, že jsem věděl, čím si musela projít. Viděl jsem to i v jejích očích - tu bolest ze ztráty někoho blízkého. Tak proč mi to sakra dělá? Proč si za mě našla náhradu. Od chvíle, když jsem slyšel ten telefonát jsem nebyl schopen myslet na nic jiného. Našla si jiného - člověka a chce ho proměnit. Chce s ním strávit věčnost, tak jak ji chtěla trávit před lety se mnou.</div><div><br /></div><div>Myslel jsem na ni i ve chvíli, kdy jsme vstoupili do nemocnice. Veděl jsem, že se musím plně soustředit na tu lidskou hru, ale prostě to nešlo. Po letech jsem se rozhodl hrát doktora, moje sebeovládání se hodně zlepšilo a mohla za to vlastně i Bella. Když ochutnáte whiskey u vás zvětralé pivo tolik neláká a to ani po létech abstinence.</div><div><br /></div><div>Nastoupili jsme do jedné soukromé nemocnice, která byla podle Carlislea jedna z nejlepších na světě. Jediné, co mu trochu bralo nadšení, bylo to, že už prý mají prvního chirurga a ten má být opravdu špičkový. Carlisle to bude mít trochu těžší, ale já vůbec nepochyboval, že to nakonec dokáže.</div><div><br /></div><div>Začal jsem, když jsme zjistili, kdo to je. Jak to dokázala? Za tak krátkou dobu ovládnou to pokušení po lidské krvi a ještě v takovém měřítku. Vždyť i Jasper má stále problémy a to je vegetarián už značnou dobu a k tomu krev nevyhledává. Zatímco ona se s ní musí potkávat každý den. Do hlavy mi narážely arlisleovy myšlenky, které měly podobný obsah, ani on to nechápal. Ale viděl v tom jakousi naději, že se vegetariánství rozšíří, i když se mu trochu nelíbil její nasilnický systém, ale se základní myšlenkou souhlasil.</div><div><br /></div><div>Mě to bylo totálně ukradené, jestli budou upíři vegetariáni a nebojestli vysajou člověka na potkání. Já pořád nechápal ten její postoj vůči nám. Myslel jsem, že bude ráda, že nás znovu vidí, ale ona nás spíše zabíjela pohledem. Měl jsem takový strach, že nás donutí odejít a nebo se k ní nepřibližovat. Ale ona nás naopak zařadila do své skupiny, takže ji budu vídat. Co je mi po Volturiových.</div><div><br /></div><div>Když utekla z nemocnice, nemohl jsem si pomoci a sledoval jsem ji. Mířila mimo střed města k okrajové periferii a zastavila před malou cukrárnou. Co se děje? Přece nedostala chuť na sladkost? Až po chvíli mi došlo, co se děje. Lépe řečeno, došlo mi to, když ho políbila. Myslel jsem, že vyletím z kůže, měl jsem strašnou chuť někho roztrhat. Ale přestože mě ten pohled trhal na kusy, nedokázal jsem se přestat dívat. Ale každá jejich důvěrnost mi zabodávala jehly do mého mrtvého srdce. A nejvíce mě rozčilovala ta samozřejmost těch gest, jako by si to ani vůbec neuvědomovali, ale dělali to automaticky. Pomyslnou kudlou byly myšlenky té cukrářky, co jim pomáhala - měla radost, že jsou tak zamilovaní.</div><div><br /></div><div>Já blbec, kdybych se tak nebál toho, že z ní udělám monstrum, tak jsem teď mohl být na jeho místě. Jistě bylo by to za trochu jiných podmínek, ale stejně!!! Proč na mě nepočkala. Já přece čekal a byl jsem připraven být sám po celou věčnost.</div><div><br /></div><div>Když vycházeli, podlomili se tomu chlapovi nohy a málem by se zkácel, kdyby ho Bellla nechytla. V jeho mysli se mihl záblesk nějaké nemocnice, ale víc jsem neviděl, jako by jeho myšlenky přicházeli přes nějakou síť. Viděl jsem jen drobnosti a opravdu nic moc důležitého. Jak mám tedy přijít na důvod, aby se s ním Bella rozešla, jak mám zjistit jeho černá tajemství. Živoj je prostě pes.</div> http://bo--ok.blog.cz/1204/8-kapitola http://bo--ok.blog.cz/1204/8-kapitola Fri, 20 Apr 2012 05:14:06 +0200 <div>Vím, že to píšu hlavně pro sebe, ale komentáře prostě potěší a popoženou mě.</div><div><br /></div><hr /><div>Nad Bradavicemi se snášela mlha a po bradavickým pozemcích už se proháněl obrovitý černý pes. Plížil se ve stínu stromů, protože tentokrát netoužil být zpozorován. Nesměl o něm nikdo vědět a to dokonce ani Harry - jeho kmotřenec a vše pro dobro Sereny, kterou měl teď na starost. <em>Sakra, do čeho jsem se to zase uvrtal.</em></div><div><em><br /></em></div><div>Věděla ale, že tohle je ten největší projev důvěry, který mu mohla Nikol dát. Svěřila mu svou dceru. A on jí musí dokázat, že mu může věřit. Už včera se mu podařilo na Harryho stolku ukořistit Pobertův plánek, který byl teď schován pod prknem v podlaze v Chroptící chýši. Teď tu čekal na Serenu, která s přesností radiového budíku, každé ráno běhala po pozemcích. Siriusovi se naopak skoro klížili oči. Ranní vstávání pro něj bylo ten nejhorší trest, ale co by pro Nikol neudělal a vlastně i pro Serenu. Všiml si, jak je smutná. Neustále se rozhlížela kolem a Sirius předpokládal, že Harry s ní před rozchodem chodil běhat a jí teď jeho společnost chybí a určitě nejen v tomto případě.</div><div><br /></div><div>Jak předpokládal, behěm chvíle se z pod zatáčky přiřítila Serena ve cvičebním a rychle proběhla kolem. Najednou si Sirius všiml, že není jediný, který ji pozoruje, z okna v nebelvírské veži na ni pohlížel dvě smaragdové oči. Takže mu asi není tak lhostejná, jak se snaží předstírat. Ale on se do toho nemohl míchat, nidko nesměl vědět o jeho přítomnosti.</div><div><br /></div><div>* * * * *</div><div>Harry ji opravdu sledoval každé ráno a nemohl si pomoci. Byla jako droga a on se nemohl zbavit závislosti na ní. Sice se jí vyhíbal, ale věděl o každém jejím kroku, nedokázal prostě přestat. Byla to jeho Serena a veděl, že momentálně je na tom hodně špatně. Musel se hodně držet, aby ji nešel utěšit.</div><div><br /></div><div>Věděl, že řád zatkl Nikol, která jim pak utekla. Řád se kvůli tomu rozdělil vedví. Brumbál a jeho zastánci si mysleli, že nápad, že je Nikol smrtijedka, je blbost a jejich opozice v čele s Molly, by ji naopak nejraději viděla hned na hranici. Harry byl na sebe hodně naštvaný, protože věděl, že se to stalo kvůli němu. To on chtěl vytáhnout Nikol na akci, aby měl možnost zeptat se, jak se Serena cítí. Potřeboval vědět, jestli se jí stýská tak hrozně jako jemu, ale stejně se nic nedozvěděl a to ho drásalo. V noci ho už netrápili noční můry plné Voldemorta a mozkomorů, ne místo toho se budil zalitý potem ze snů, ve kterých mu Serena představoval svého manžela s rozmazanou tváří.</div><div><br /></div><div>Už věděl, že udělal pěknou blbost, ale když už začal, chtěl to dokončit. Přece to trápení nebylo zbytečný.</div><div><br /></div><div>* * * * *</div><div><br /></div><div>Bílá peřina zalehla všechno a Bradavice více než jindy připomínali kouzelný zámek. I výzdoba uvnitř hradu tomu odpovídala, jako by se všichni rozhodli slavit Vánoce s ještě větší vervou než jindy. Odpoutali se tak od skutečnosti. Přesto ale nedokázali vystihnout hlavní myšlenku Vánoc a to být spolu. Každý byl sám. Harry většinu času trávil v sovinci a doufal, že možná na chvíli zahlédne Serenu, ta byla prozměnu neustále zalezlá v knihovně, ale to neznamenalo, že by vzala Hermionu na milost. Sirius, chudák, se ve psí podobě potloukal po školních pozemcích a sledoval na plánku Serenin pohyb a občas zahlédl i Harryho.</div><div><br /></div><div>Nechápal, proč to ten kluk dělá? On by nenechal svoji lásku odejít, ne po tom, co se mu stalo. Protože, i když měl teď Nikol, tak neustále vzpomínal na Nikol de la Rosa. Pamatoval si na to zoufalství, které tehdy cítil, když viděl zničený dům a věděl, že už ji pravděpodobně nikdy neuvidí.</div><div><br /></div><div>Dnes si všechny studenty svolal Brumbál do Velké síně. Když se všichni usadili, nastalo ticho.</div><div><br /></div><div>"Studenti, v těchto těžkých časech si musíme stát po boku. Musím vám oznámit, že dnes v dopoledních hodinách došlo k útoku na Příčnou ulici a také na nemocnici sv. Munga. Došlo k mnohým ztrátám na životě a k poškození obou míst. Z tohoto důvodu jsme se rozhodli školu dočasně uzavřít dříve a prodloužit vám vánoční prázdniny. Byli by jsme snadným cílem."</div><div><br /></div><div>V síni bylo stále ticho. Ani myšlenka prodloužených prázdnin jim nedokázala nasadit úsměv. Každý jen přemýšlel nad tím, jestli právě jeho rodiče zrovna v tu chvíli něco nepotřebovali v Příčné, či jestli si jeho sourozenec nezranil a nebyl zrovna v nemocnici. A i kdyby ne, byla tu spousta těch nevinných, kteří zemřeli rukou smrtijedů. Vypadalo to, že tahle válka bude horší než ta předchozí.</div><div><br /></div><div>Harry seděl mezi ostatními a cítil ten smutek a beznaděj okolo sebe. To bylo přesně to, co nechtěl cítit, to byl jeden z důvodů proč bojoval. Nechtěl se cítit jako ten, co nic nedokáže změnit. Najednou ho ale upoutal pohyb na druhé straně nebelvírského stolu. Najednou jako by se tam v záblesku zjevil pergamen. Nikdo neměl šanci ho zahlédnout, protože ho Serena hned schovala do kapsy, ale Harry si toho přesto všiml. A nebyl sám, Sirius to viděl z jenoho malého okna, které používali sovy, když létali do Velké síně (takže si asi dovedete představit, jak bylo čisté).</div><div><br /></div><div>Harry si namlouval, že ji sleduje jen kvůli tomu, ale přesto věděl, že je to jen další výmluva. Viděl jak odbočila od ostatních a míří směrem ke komnatě nejvyšší potřeby. Následoval ji s určitou vzdáleností, ale neuvědomil si svoji chybu. Když totiž dorazil ke dveřím KNP, už tam nebyly.</div><div><br /></div><div><strong><em>Sakra, jak mohl zapomenout na takovou věc. Jak sakra může vědět, na co ji chce použít. Může tam dělat skoro cokoli, i když se to nějakým způsobem musí týkat toho dopisu.</em></strong></div><div><br /></div><div>Harry chodil sem tam a zkoušel myslet na různé věci: <strong><em>místo, kde bude moci být sama ... bude si moci napsat odpověď ... v klidu číst dopis ... mluvit s Maxem ... kontaktovat Nikol ... skákat po hlavě ... péct sušenky ... SAKRA! JÁ SE Z TOHO ROZPLÁČU!!!</em></strong></div><div><strong><em><br /></em></strong></div><div>A najednou, světe div se, se před ním zjevili dveře. Ale proč by chtěla Serena plakat, vlastně ani nikdy neuvažoval o tom, že je to její styl. Nedokázal si představit, že se muselo stát něco tak hrozného, že to řeší jen brekem.</div><div><br /></div><div>Otevřel dveře a nakoukl do místnosti. Jako vždy ho komnata dokázala překvapit. Dneska vypadala jako nějaké orientální sídlo plné polštářů a lehátek. Na jednom z nich seděla Serena, v ruce držela dopis a vzlykala. Přesto Harry zahlídl v jejích očích i vztek. Věděl, že si ho všimla, ale nestálo jí za to ani zvednout pohled od toho dopisu. To ho trochu urazilo.</div><div><br /></div><div>"Co se stalo?" zeptal se Harry a příblížil se k ní. Chtěl ji obejmout, ale nevědel, jestli by ho neodstrčila.</div><div><br /></div><div>Serena na něj upřela červené oči a zdálo se, že ho momentálně považuje za naprostého ignoranta. Pak si to ale po chvíli rozmyslela:" Brumbál zapomněl říci, že s sebou Voldemort vzal i pár rukojmích."</div><div><br /></div><div>"Kdo?"</div><div><br /></div><div>"Max ..."</div><div><br /></div><div>"Nepůjdeš tam!" rozkřičel se Harry. "Vím, že to chceš udělat, ale já ti to nedovolím, byla by to sebevražda. Jsi dobrá, ale ne proti takové přesile. Řekneme to řádu a nebo jinde, ale tohle není na tobě."</div><div><br /></div><div>V tu chvíli se za Harrym vynořil Sirius a promluvil: "Harry má pravdu, Sereno. Tohle není válka pro děti, nech to na dospělých."</div><div><br /></div><div>Serena už toho měla tak akorát dost: "Mají mámu! Kdybyste mě to nechali doříct, věděli byste to. Já tam prostě jdu. Spíš jde o to, jestli vy jdete se mnou?"</div><div><br /></div><div>Jako by to najednou změnilo všechno, oba byli pro. Nikol to je úplně něco jinýho než Max.</div><div><br /></div><div>* * * * *</div><div><br /></div><div>Plížili se sídlem Malfoyů a čím dál víc si byli jisti, že jsou tam, kde mají být. Všude se to hemžilo smrtijedy a měli co dělat, aby je nikdo neviděl. Snažili se nepřipouštět si myšlenku, že už je možná pozdě. Ne, naděje prostě umírá poslední. Věděli, že kvůli záchranné akci budou muset do kobek pod sídlem. Bylo to místo, kam by nikdo nikdy nechtěl vkročit dobrovolně. Všechno napovídalo tomu, že tahle mučírna je neustále používaná a velmi funkční. Překvapivě v ní ale nikdo nebyl, proplížili se tedy dál. Neustále okolo sebe zneškodňovali nějaké kletby proti nezvaným hostům, podle toho poznali, že se blíží k cíli. A opravdu, o uličku dál začali jednotlivé cely. Jejich obyvatelé vypadali méně lidsky než Voldemort ( a to je co říct). Většina z nich už ani nezvládla otevřít oči, když procházeli okolo nich.</div><div><br /></div><div>Rádi by jim pomohli, ale věděli, že tihle už jsou na půl cesty na druhý břeh a ani kouzla jim už moc nepomůžou.Natož těď, když rozbořili Munga.</div><div><br /></div><div>Až v té uplně nejzažší kobce se krčili Max s Nikol. Oba spali, ale jejich spánek působil trochu zvláštním dojmem, jako by byl umělý. Přece jen, vycvičená bystrozorka a mafiánův syn by těžko v tuhle chvíli spali. Ne, spíše by se snažili utéct. Všichni se k nim htěli rozeběhnout, ale věděli, že to nebude jen tak. Přece jenom jsou pořád ve Voldemortově sídle.</div><div><br /></div><div>"Viděla bych to na nějak upravený doušek živé smrti, ale je divný, že si toho ani jeden nevšiml. Máma dokázala poznat jakýkoliv lektvar jen podle jeho vůně."</div><div><br /></div><div>Harry, který byl rád, že jsou zase spolu musel trochu zapnout mozkové závity, aby se dokázal soustředit: "Možná ho nějak modifikovali a nahradili charakteristicky vonící byliny náhražkami. Viděl jsem o tom naposled článek v oběžníku STEBALA. Ale na to musel mít Voldemort nějakého odborníka z východu, u nás tak nadaní lektvaristé nejsou a Snape by mu rozhodně nepomohl vyvinout něco tak nebezpečného."</div><div><br /></div><div>"A proč ne?" hádal se Sirius, aby taky ukázal, že je tady. Vůbec se mu nelíbilo, jak ho ti mladí zahanbují. Vždyť oni se sem vloupali úplně sami a vůbec nepotřebovali jeho pomoc. Vlastně si připadal, že jim i trochu překáží. "Celou dobu jsem věděl, že je na druhé straně. Koukněte se do toho jeho obličeje a víte, že je smrtijed."</div><div><br /></div><div>Harry se na něj otočil a jeho obličej byl jako z kamene:"Byl smrtijedem, ale teď už není. Je jen dvojtý agent a je na naší straně. Jo, vím, že to není zrovna milý společník, ale to neznamená, že kvůli tomu musí zabíjet lidi. Snažil si se vůbec někdy zjistit jaká byla jeho rodina a nebo proč se stal dvojtým agentem? Ne? Tak vidíš, neodsuzuj ho bez toho, abys veděl, co musel prožívat."</div><div><br /></div><div>Otočil se a společně se Serenou začali podivně máchat hůlkou a mumlat nesrozumitelná slova. Sirius na ně vyjeveně</div><div>civěl a pořád si přehrával Harryho slova. Ani in to přece neměl v životě lehké a stále ještě nemá. Vždyť sakra žije s nálepkou zabijáka a smrtijeda, celá jeho rodina ho zapřela a jeho láska nejlepší přátelé zemřeli. Ale konečně se to přece otáčí k lepšímu. Jestli zvítězí nad Voldemortem, bude očištěno jeho jméno a má přece Nikol.</div><div><br /></div><div>Kovové tyče cele se pomalu barvili do nachova, ale jinak nebylo vidět žádnou změnu. Zato naopak Serena z Harrym už byli značně unavení. Oba už spotřebovali značné množství energie, ale stále tu byla ta bariéra a nechtěla povolit. Neměli na to dostatek síly.</div><div><br /></div><div>"Pauza," zamumlala vyčerpaně Serena a sedla si vedle Siriuse, který tam znuděně čekal, až se něco stane. Teď, když seděli vedle sebe, viděl Harry tu podobu. Nechápal, jak mohla Nikol žít celý život s takovou připomínkou svého bývalého života a své jediné lásky. Už by mu to měla říct, jinak se budou trápit oba.</div><div><br /></div><div>"Takhle z venku se s tím budeme pachtit věky a nevím, jestli na to máme dostatek sil," povzdechl si Harry a sedl vedle nich. Nebyl rád bezmocný.</div><div><br /></div><div>Najednou Serena vyskočila a začala skákat. "Mám to," její hlas zněl jako by řvala, ale krotila hlasitost. Radostí stále nadskakovala. "Vždyť si to právě řekl. Zvenku to nezvládneme."</div><div><br /></div><div>"Nenecháme se přece chytit," lekl se Harry a přemýšlel, jestli stále netrvají následky napadení. Vždyť by to bylo čiré bláznoství.</div><div><br /></div><div>"Ne, to jsem nemyslela. Pamatuješ na tu poslední lekci nitrozpytu. Jak se mamka dostala do mýho těla a tys to nepoznal a políbil ji. Myl sis pusu ještě týden."</div><div><br /></div><div>POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ</div> http://bo--ok.blog.cz/1204/23-kapitola http://bo--ok.blog.cz/1204/23-kapitola Vyvolení Sun, 08 Apr 2012 12:33:45 +0200 <div>Tak, pokračování... Vím, že mi to trvalo, ale poslední dobou nějak nemám fantazii a vůbec nestíhám. Doufám, že se vám to bude líbit. Komentáře potěší.</div><div><br /></div><hr /><div><br /></div><div><br /></div><div>O týden později mi ale štěstí nepřálo. Vracela jsem se zrovna z obhlídky města, když mi do nosu zavanula známá vůně. Než jsem se naděla, stála předemnou Alice s Japerem. Alice se tvářila i přes překvapení ve své tváři mile, ale Jasper přímo ukazoval své staré já a kdybych ještě byla člověk asi bych se strachy sesula. Teď to ale se mnou nic nedělalo. Koukali na mě i trohu vyjeveně, nestává se každý den, aby potkali holku v kůži a v masce, jak skáče po střechách.</div><div><br /></div><div>"Ahoj," pozdravila mě Alice a její pohyby byly velmi pomalé, jako by se bála aby mě nevystrašila. Přiblížila se ke mě a natáhla ke mě ruku, to se samozřejmě neobešlo bez Jasperova zavrčení. "Jsme tu ve městě noví, žijeme s celou rodinou. Já jsem Alice a tohle je Jasper, patříme ke Cullenovým."</div><div><br /></div><div>"Já vím, kdo jste," odpověděla jsem a sanžila jsem se zachovat si dostatečnou vzdálenost. Neměla jsem na ně teď náladu a tak jsem se rozhodla odejít. Otočila jsem se, ale víc jsem nestihla, protože mě Jasperova ruka chytila okolo lokte a silou mě otočil zpět čelem k nim.</div><div><br /></div><div>"Bývá zvykem se také představit," procedil Jasper tvrdě mezi zuby a už se začínal trochu třást vzteky. Nelíbila se mu ta nevědomost.</div><div><br /></div><div>Vyprostila jsem se z jeho sevření a zmrazila ho pohledem. Co si myslí, že je? Soustředila jsem se a po chvíli už Jasper ležel na zemi, ani netihl postřehnout, kdy jsem ho skolila.</div><div><br /></div><div>"Když to tedy chcete vědět, jsem Viky."</div><div><br /></div><div>Tentokrát mi nikdo nezabránil odejít a i kdyby se o to pokusili, tentokrát bych se bránila.</div><div><br /></div><div>*******************************************************************************************************************************************</div><div><br /></div><div>"Viděli jsme ji," pronesla bez dechu Alice, když se svým obvyklým způsobem přiřítila domů. Jasper s klidem dorazil hned po ní, ale jeho obličej nevypadal moc mile, spíš naopak.</div><div><br /></div><div>"Koho?" zeptala se ze slušnosti Esme, protože nikdo jiný se do toho neměl. Čekali, že se bude jednat zase o nějakou kabelku nebo něco podobnýho. Co by taky měli čekat u Alice.</div><div><br /></div><div>"No přece Viktorii!" Tím si získala plnou pozornost všech, což se jí rozhodně líbilo. Než stihla ale něco říct zazvonil zvonek.</div><div><br /></div><div>******************************************************************************************************************************************************</div><div><br /></div><div>Zazvonila jsem na zvonek a během vteřiny se přede mnou otvírali dveře, cítili upíra. Pak se ale zarazili.</div><div><br /></div><div>"Bello," jen vydechla Alice a zkameněle stála ve dveřích. Za ní se postupně objevil zbytek rodiny a žádný z nich ze mě nemohl spustit oči. Poslední se dostavil Edward a byl viditelně vyvedený z míry. Chvíli jsem čekala, ale když se k ničemu neměli.</div><div><br /></div><div>"Můžu dál?" a protáhla jsem se okolo nich dovnitř. Měli to tu opravdu krásné, byla na tom znát Esmeina ruka. Posadila jsem se na sedačku a čekala jsem až se ke mně laskavě připojí. Trvalo jim to déle než jsem čekala a pak se najednou všichni nahrnuli na sedačku naproti mě a já dosti pochybovala, že vydrží (samozřejmě ta sedačka).</div><div><br /></div><div>Carlisle už se viditelně trochu vzpamatoval a tak se chupil slova: "Bello, jak se to stalo?"</div><div><br /></div><div>Podle jeho soucitného pohledu, jsem pochopila, že myslí upírství. Což nechápe, že některým upírům to prostě nemusí vadit. Že někteří v tom prostě vidí druhou naději.</div><div><br /></div><div>"Do toho vám opravdu nic není. Kdybych s vámi nemusela něco řešit, nikdy bych sem nepřišla."</div><div><br /></div><div>"O co se jedná? Poslala tě snad Viktorie?"</div><div><br /></div><div>"Vy jste to asi nepochopili. Já nepracuji pro Viktorii, Viktorie jsem já!"</div><div><br /></div><div>Mé prohlášení přineslo své ovoce. Zdálo se, že dneska mají opravdu problém hrát, že jsou lidé. Vždyť to není tak težké, stačí se párkrát pohnout. To je jedno, stejně jsem už odcházela.</div><div><br /></div><div>Zvedla jsem se a velice originálně se rozloučila: "Sbohem a doufám, že chápete, že do zítřka se musíte odstěhovat. Tohle město je moje a já si do toho nenechám mluvit ani od Voltuirů. Takže se ihned zapiště na nějakou střední někde na Aljašce."</div><div><br /></div><div>Prošla jsem ještě stále otevřenými dveřmi a vydala se pěšky domů, potřebovala jsem přemýšlet o několika věcech. Ale Bůh mě asi opravdu nemá rád, neboť za mnou někdo vyběhl a najednou mě drželi okolo pasu dvě silné ruce. Jeho obětí mi už ale nepřipadalo studené, naopak, teď spíš ohříval on mě.</div><div><br /></div><div>"Pusť mě!"řekla jsem mu klidným hlasem, ale nedávala jsem mu možnost odmítnout.</div><div><br /></div><div>Jeho sevření trochu povolilo, ale nepustil mě. Jen si mě otočil čelem k sobě a podíval se mi do očí. Málem jsem podlehla a začala se topit v jeho jantarových očích, ale zachránilo mě vrnění v kapse. Vytáhla jsem mobila dělala jsem, že si Edwarda vůbec nevšímám.</div><div><br /></div><div>"Viktorie Mersová. Prosím?"</div><div><br /></div><div>"Co tak formálně, miláčku?" ozval se z druhé strany Danův hlas a já se trochu uklidnila. Připoměl mi, že už jsem dál, ale stejně mě znervózňovala jeho blízkost. Zdálo se, že se mu mo nelíbila moje konverzace.</div><div><br /></div><div>"Ale, nekoukla jsem so, kdo to je. Děje se něco?"</div><div><br /></div><div>"Nic, ale myslel jsem, že dnes jdeme spolu vybírat svatební dorty. Kde se sejdeme?"</div><div><br /></div><div>Edward se zdál, že je opravdu z kamene. Zdálo se, že se proměnil v mramorovou sochu.</div><div><br /></div><div>"Mám teď moc práce, odložíme to na odpoledne, jo? Už musím jít."</div><div><br /></div><div>"Zavolám tam. Ahoj. Miluju Tě."</div><div><br /></div><div>Musela jsem to udělat, i když jsem veděla, že to Edwardovi ublíží a taki jsem odpověděla: "Taky tě miluju." Kdybych neodpověděla, ublížila bych Danovi a ten je pro mne momentálně nejdůležitější.</div><div><br /></div><div>Zaklapla jsem mobil a podívala jsem se na stále zamrzlého Edwarda, který mě pořád nepustil z náruče. Ne, že by mi to bylo nepříjemné, ale přece jen, jsem zasnoubená žena. To k čemu jsem se rozhodla tehdy ráno stále platilo, ale já už cítila, že to nebude tak jednoduché, jak jsem si představovala. Ale co se dá dělat, život je prostě boj.</div><div><br /></div><div>"Ty ... Ty někoho máš?" dokázal ze sebe Edward vymáčknout větu. Jeho obličej najednou vypadal strašně strhaně.</div><div><br /></div><div>"Jo, už dlouho."</div><div><br /></div><div>Nelíbil se mi jeho pohled. Koukal na mě jako bych ho snad podvedla. Pokud si dobře pamatuju, tak to on mě nechal samotnou v tom lese, s tím, že pro něj nejsem dost dobrá.</div><div><br /></div><div>"Sám si přece říkal, ať žiju normální lidský život."</div><div><br /></div><div>Nereagoval na mou výtku a zeptal se: "Člověk nebo upír?"</div><div><br /></div><div>"Člověk, ale doufám, že ho časem přeměním."</div><div><br /></div><div>Zdálo se, že má trochu problém mluvit. "Musí to být vážné, když ... když ho chceš proměnit."</div><div><br /></div><div>"No, budeme se brzdy brát. Vlastně hodně brzy, potom co se jeho otec vrátí z Washingtonu D.C. z konference, takže za měsíc a půl. Promiň ráda bych si tu s těbou povídala (tak to teda určitě ne<img src="http://admin.blog.cz/tiny_mce/plugins/emotions/img/smiley-smile.gif" alt="Usmívající se" title="Usmívající se" />), ale musím už jít. Za patnáct minut musím být v práci a kvůli tobě opravdu nehodlám přijít poprvé pozdě."</div><div><br /></div><div>Potom jsem zbaběle utekla domů. Dan už byl pryč a já jen rychle popadla klíčky od auta a jela do nemocnice.</div><div><br /></div><div>Když jsem o pět minut později vpadla na oddělení jako velká voda, všichni se na mě otočili. Já jsem se ale konečně uklidnila. Tohle byl svět, se kterým něměli Cullenovi nic společného, tohle můj svět. Šla jsem do kanceláře k Lis, nevěděla jsem, co na mě dnes čeká, ale těšila jsem se, že mi to dá zapomenout na Edwarda a celou tu jeho famílii.</div><div><br /></div><div>Moje přání se splnilo a já dostala jednu těžkou autonehodu a navíc s Markem, takže jsem neměla čas se ani nadechnou mezi záchvaty smíchu natož pak myslet na ně. Vraceli jsme se společně po čtyřech hodinách zpátky na lékařák a bavili se našemi společnými zážitky.</div><div><br /></div><div>"Víš, že jsem si zezačátku myslel, že jsi suchar," řekl mi Mark a tvářil se omluvně. Nikam si s námi nechtěla chodit a byla jsi jen pořád zalezlá v bytě. Jsem rád, že se to potom změnilo, zapadla si mezi nás suprově."</div><div><br /></div><div>"Tak děkuju," odpověděla jsem se smíchem. "Taky jsem ráda, že jsem vás našla. Nikdy jsem neměla moc přátel ani na škole, ale vy jste byli přesně to, co jsem tehdy potřebovala a vlastně vás pořád potřebuju."</div><div><br /></div><div>"To je dobře, protože mi tě nedáme. A ne aby si Dan mysle, že po svatbě budeš jenom jeho. Bude tě muset půjčovat nebo tě uneseme. A úplně nejlepší by byl rozpis."</div><div><br /></div><div>Stačilo mi jen představit si, jak si mě půjčují přesně na minuty jsem řvala smíchy. Věděla jsem, že ani svatba nic nezmění. Dan byl skoro jedním z nás a to, co nás odloučí, udělám až potom. Za pár let, a opravdu ne moc pozdě, proměním Dana a budeme muset opustit New York. Nemohla bych riskovat všechny ty životy. A než se Dan naučí ovládat, budou oni už pěkně staří. Ale to je prostě život upíra. Nesmíme se moc upínat na lidi, protože pak nám zbyde jen zlomené srdce. A funguje to i naopak.</div><div><br /></div><div>Jak je možný, že stačí jen to, že jsem ho jednou viděla a hned se mi otevřou staré rány. Myslela jsem, že už jsem zapomněla na tu bolest, co jsem měla v srdci tenkrát. Tu strašnou prázdnotu v oblasti srdce a on se prostě rozhodl, že to mám prostě prožít ještě jednou. Ale já nevím, jestli to znovu vydržím. Vím, že je to divný, ale asi je miluju oba. Každýho sice jinak, ale stále oba. Dan je prostě moje jistota, tak si představuju partnera na celý život. Miluju ho za to jak je hodný, milý a udělá pro mě cokolo. Edwarda miluju až nesmyslně. Vždyť jsem pro něj už tolik trpěla, kvůli tomu, že mě zatáhl do upířího světa a byla jsem nakonec proměněna, jsem musela opustit rodinu a on mě pak prostě nechal opuštěnou v lese.</div><div><br /></div><div>Byla jsem tak zahloubaná do myšlenek, že jsem si neuvědomila, že u jsme tam. Mark překvapivě mlčel, takže si asi nevšiml mého mlčení. Byla jsem ráda.</div><div><br /></div><div>Najednou nás zastavil hlas Lis: "Počkejte!" Otočila jsem se a myslela jsem, že to se mnou sekne. "Musím vám představit vaše nové kolegy. Tohle je naše nejlepší lékařka Viktorie Mersová a Mark Stenton."</div><div><br /></div><div>Mark se usmál: "Já nemám žádný titul?" Lisa se po něm jen ohnala rukou a pokračovala. Zatím si nikdo nevšiml mého vteku.</div><div><br /></div><div>"Tohle jsou Carlisle a Edward Cullenovi, přestěhovali se sem z Aljašky a myslím, že pro nás budou velkým přínosem."</div> http://bo--ok.blog.cz/1203/7-kapitola http://bo--ok.blog.cz/1203/7-kapitola Naděje na lidskost Sat, 24 Mar 2012 07:34:02 +0100 <div>Takže se vám znovu hlásím. Notebook je opravený a já konečně i vidím, co píšu. Takže si ji užijte.</div><hr /><div><br /></div><div><br /></div><div>Ve chvíli, kdy se za Nikol zabouchli dveře, byl řád v kuchyni a hádal se, co s ní udělat. Nebyl tam nikdo z vůdčích osobností a to spůsobila naprostou neschopnost o nečem rozhodnout. Většina z nich byla přesvědčena o tom, že je Nikol vinná. Bylo to lepší než si přiznat svoji chybu. A v této mase lidí, se Nikol zastávali pouze tři lidé.</div><div><br /></div><div>"To nemyslíte vážně? Jak by mohla být smrtijed?" řvala na ně právě Tonksová a byla už opravdu hodně naštvaná, protože se zdálo, že její slova na ně prostě nemají žádný účinek.</div><div><br /></div><div>"Vždyť je to jasné," odpověděla paní Weasleyová s záští v hlase, "vždy byla první na místě útoku a nikdy se jí nic nestalo. Určitě to všechno bylo jen divadýlko pro nás a to její zranění tenkrát taky."</div><div><br /></div><div>To už nevydržel Sirius: "Viděli jste ji vůbec nikdy bojovat. Já teda ano a to není předstíraní. Jen to, že prošla STEBALA, by měla být záruka jejích schopností."</div><div><br /></div><div>Hádali by se asi ještě dál, ale v tu chvíli zezelenaly plameny v krbu a po chvíli z něj vystoupil Brumbál se Snapem. Oba se vyjeveně dívali na dav v kuchyni. Musel to být opravdu zajímavý pohled na třicet lidí nahuštěných v kuchyni a kde byli všichni připraveni na nejhorší.</div><div><br /></div><div>"Ehm, můžu se zeptat, co se tu děje?" Brumbál působil už opět klidným dojmem a usadil se na křeslo, které se za ním znenadání objevilo.</div><div><br /></div><div>Najednou nikomu nebylo do řeči. Jakoby jeho klid ochladil jejich vášnivou hádku. Nakonec to ale nevydržela Molly.</div><div><br /></div><div>"Pane řediteli, zatkli jsme jednu smrtijedku a čekáme na vás, aby ste rozhodl, co s ní udělat."</div><div><br /></div><div>Snape se nepozorovaně proplížil celou místností a šel se kouknout do sklepa, koho to vlastně chytili, protože dost silně pochyboval, že by dokázali chytit opravdovou smrtijedku.</div><div><br /></div><div>Mollyino osočení si vzal Remus osobně a zcela otevřeně prohlásil: "Avšak Molly se zapomněla zmínit, že za smrtijedku považují Nikol a zcela bez důkazů jí dole vězní."</div><div><br /></div><div>Brumbál ani nezamrkal okem a pak ukázal ať se posadí. "Smím se zeptat, co vás vedlo k tomuto závěru?"</div><div><br /></div><div>"Její divné chování, to, že byla všude první a nebo její noční zmizení. Chytili jsme jí zrovna, když se z jednoho vracela..."</div><div><br /></div><div>"Nenapadlo vás," vlítla jí do řeči Tonks, "že možná byla na druhé straně. Pokud si přesně vybavuji zprávu z ministerstva, tak smrtijedi zmizeli bez toho, aby někoho zabili a i zranění bylo málo. Většina škod byla opravena a obyvatelé měli upravené vzpomínky. To určitě neudělali smrtijedi."</div><div><br /></div><div>Molly se ale nehodlala zvyklat. "Jsou tu i další věci. Hned od začátku se mi nezdála a tak jsem se po ní poptala. V Americe o Nikol nikdo neslyšel do léta 1980, kdy v jedné malé porodnici porodila. Prověřila jsem i to její vymyšlené spojení na rodinu Nov, ale celé potomstvo už vymřelo. Jakoby ani neexistovala. Možná, že se schovávvala, protože byla v první vojně smrtijedka." Její teorie zněla tak bláznivě, že se její opozice s chutí zasmála. "A nepřipadá vám divné, že sem najednou přijde slavná bystrozorka z Ameriky a ani se nesnaží dostat na ministerstvo?"</div><div><br /></div><div>V tu chvíli se Brumbál rozhodl, že konečně promluví: "Myslím, že bysme měli zavolat slečnu Smith. Jistě nám sama vysvětlí své chování a i své zmizelé záznamy."</div><div><br /></div><div>"To asi nepůjde, pane řediteli," pronesl s úšklebkem Snape, který se právě zjevil ve dveřích jako duch. "Musím vám s lítostí, oznámit, že vězeň utekl."</div><div><br /></div><div>* * * * * * * * *</div><div><br /></div><div>Když se toho večera Brumbál vrátil do pracovny a posadil se do svého pohodlného křesla, uvědomil si, že ti co obvinovali Nikol, měli v něčem pravdu. Opravdu toho o ní moc nevěděli. Její pracovní záznamy byli na jedničku s hvězdičkou, ale začínali opravdu až narozením Sereny. Nikde neměl její pravé jméno. Ani spojení s rodem Nov se nedalo dost dobře vystopovat, protože bylo z části utajené. Jediné, čeho se mohl chytnout byla její přezdívka - Áren. Takže R a N. Nikol R... Jediný, kdo může vědět, co to znamená, je ten, kdo ji tak říká.</div><div><br /></div><div>"Fakwesi, co by si řekl na krátkou náštěvu Francie."</div><div><br /></div><div>Ani ne o hodinu později před ním seděl Tom Delavie a tázavě na něj hleděl.</div><div><br /></div><div>"Co se děje tak naléhavého?"</div><div><br /></div><div>"Máme jsitý problém. Někteří členové obvinují Nikol ze smrtijedství."</div><div><br /></div><div>"To nemyslíte vážně. Vždyť ona je úplně nenávidí. Zabili jí skoro každého, koho měla ráda. Moc na minulost sice nevzpomíná, ale vím, že jí zabili rodiče i nejlepší kamarádku. To byl taky jeden z důvodů, proč se vrátila sem."</div><div><br /></div><div>"Jeden z důvodů?"</div><div><br /></div><div>"Druhým důvodem bylo samozřejmě to, aby se Serena setkala se svým tátou, ale než se mě zeptáte, opravdu netuším, kdo to jě. Ale musela ho hodně milovat."</div><div><br /></div><div>Takže otec Sereny je angličan, to už lecos vysvětluje.</div><div><br /></div><div>"Ještě bych měl jednu otázku," pokračoval Brumbál. "Nevíte náhodou, co znamená ta její přezdívka? Jaké je její příjmení?"</div><div><br /></div><div>"Ne nevím, jsme sice přátelé, ale ne až takoví."</div><div><br /></div><div>"Moc vám děkuju, za informace a moc se omlouvám, že jsem vás sem tahal. Jen si prostě nevím rady. Vím, že není smrtijedka, ale potřebuju důkazy, aby mi uvěřili ostatní. Nashledanou."</div><div><br /></div><div>"Nashledanou," odpověděl Tom a otočil se čelem ke krbu. Najendou se ale ještě otočil. "Vlastně, je tu ještě něco. Její vedoucí ze STEBALA jí říká růžičko. Je jí už šedesát, chápejte," vysvětlil na Brumbálův pobavený pohled. "Nevím jestli to něco znamená. Sbohem," a zmizel v plamenech.</div><div><br /></div><div><em>Růžička. Růže. Co mu to jen říká? Něco ho napadlo, ale to se mu nezdálo pravděpodobné, ale díky tomu by všechno zapadlo na své místo. Datum zmizení a jejího znovuzrození odpovídal těhotenství, věk odpovídal i její kouzelnická zdatnost. Ale, to jak se změnila je blbost. To není možné, leda...</em></div><div><br /></div><div><em>Kde jen můžou být ty vzpomínky, sakra.</em> Hrabal se mezi hromadou skleněných baněk až o sebe zlostě třískali, ale on si toho nevšímal, jediné, co ho zajímalo byla pravda. Konečně ji našel.</div><div><br /></div><div><strong><em>Objevil se v staré neuklizené učebně. Šel okolo a najednou slyšel podivný rachot a chtěl mu přijít nakloub. Když nakoukl dveřmi nemohl uvěřit svým očím. Tehdy teprve čtrnáctiletá Nikol de la Rosa, právě metala na všechen nábytek v dosahu neverbální kouzla, že to tam vypadalo jako po invazi. Udiveně ji pozoroval.</em></strong></div><div><strong><em><br /></em></strong></div><div><strong><em>Najednou, jako by vycítila, že tam není sama, zabodla svůj pohled přímo do jeho očí. Všiml si, že její líce jsou červené od pláče. Chtěl se zeptat, ale ona sama vysvětlila.</em></strong></div><div><strong><em><br /></em></strong></div><div><strong><em>"Strýček ... napadli ho, když šel z práce."</em></strong></div><div><strong><em><br /></em></strong></div><div><strong><em>Otočila se a začla dál metat kletby na okolí. Brumbál klidně došel k ní a pak jí jemně vyndál hůlku ze strnulé ruky. Když jí vzal jedinou možnost odreagování tak se Nikol s pláčem skácela k zemi na polštáře, které jen tak tak stihl vykouzlit.</em></strong></div><div><strong><em><br /></em></strong></div><div><strong><em>"Není špatné truchlit pro živé, ale nespíš pro smutek zapomenout, že sama ještě žiješ. S jejich smrtí nic udělat nemůžeš, ale můžeš udělat něco, aby jeho smrt nebyl a zbytečná."</em></strong></div><div><strong><em><br /></em></strong></div><div><strong><em>Věděl, že jí tím jen podporuje k boji, ale věděl, že tentokrát nebude jiná možnost. Tom Raddle představuje mnohem větší nebezpečí než kdokoli před ním a když nebudou připraveni ..."</em></strong></div><div><strong><em><br /></em></strong></div><div><strong><em>"Chci ... chci být bystrozorkou," pravila Nikol rozhodně. Po tváři jí sice stále kanuly slzy, ale její pohled už měl onen plamen, který pak Brumbál viděl po celou dobu jejího života. Tu sílu žít a život dávat a chránit.</em></strong></div><div><strong><em><br /></em></strong></div><div><strong><em>"A budeš určitě dobrá."</em></strong></div><div><strong><em><br /></em></strong></div><div><strong><em>"Pane řediteli, já vím v čem tkví Vol ... Voldemortova síla. Smrtijedi mají masku, nikdo neví kdo to je. Může to být kdokoli, dokonce třeba i vy. Zatímco bystrozorové jsou snadné terče, mají rodiny a tím pádem i slabé místo."</em></strong></div><div><strong><em><br /></em></strong></div><div><strong><em>"To jistě ano, ale láska není slabost. Je to jen o tom, z jaké strany to vezmeš. Kdyby zase neměli rodinu, za co by bojovali."</em></strong></div><div><strong><em><br /></em></strong></div><div><strong><em>"A je nějaká šance, že svou volbou bojovat neohrozím ty, co miluju?"</em></strong></div><div><strong><em><br /></em></strong></div><div><strong><em>"Jen pokud zmizíš," zasmál se Brumbál.</em></strong></div><div><strong><em><br /></em></strong></div><div><em>Co když to udělala? Co když opravdu zmizela. Chytrá na to byla dost, to věděl. Ale proč? Vždyť nafingovala vlastní zmizení a všichni její blízcí si mysleli, že je mrtvá. A proč ta změna podoby - je pravá ta, co má teď a nebo ta, kterou si pamatujou všichni? A kdo je sakra otec Sereny?</em></div><div><em><br /></em></div><div>Brumbál si nepamatoval, že by měla Nikol nějakou vážnou známost, jasně měla pár kluků, ale před jejím zmizením, byla spíš osamělá. Proč se neozvala svým přátelům, kteří se nikdy nevzdali naděje? Na všechny jeho otázky mohla však odpovědět pouze Nikol a ta se podle všeho ztratila. Už zase.</div><div><br /></div><div>* * * * * * * * * *</div><div><br /></div><div>Nabručený Sirius se právě vrátil do svého pokoje a měl opravdu náladu pod psa. Nejdřív mu zatknou ... co je vlastně jeho? Milenka, přítelkyně, spolunocležnice ... To je jedno. Nikdy tomu obvinění nevěřil a bránil ji ze všech sil, i když ani jemu se nezdáli všechny nejastnosti, které měla v životě. Ale věřil jí!!!</div><div><br /></div><div>Jaké bylo pro něj překvapení, že utekla. Naštvalo ho to, chtěl ji chránit a ona si zmizí. V tom ho upoutal pěrgamen, který eleganstně ležel na jeho zmuchlané posteli. Věděl od koho je, ale nevěděl, jestli má dost síly na to, aby si ho přečetl. Ale musel to udělat, na to byl moc zvědavý.</div><div><br /></div><div><em>Siriusi,</em></div><div><em>vím, že jsi naštvaný, ale já prostě nemohla čekat až se tozhodnout mě pustit. To nejsem já. Zatímco oni řeší, jestli jsem srmtijed, já už ty opravdové honím. Nejsem moc na řeči, za mě mluví činy. Vím, že by mě Brumbál nenechal dlouho ve vězení, ale potřeboval by důkazy a já mám svá tajemství a do těch nikomu nic není. Až se příště uvidíme, odpovím ti na všechny tvé otázky, ale teď je ještě brzo, pro oba z nás.</em></div><div><em>Vím, že Maxe nemáš rád, ale potřebuju, aby si s ním udržoval kontakt. Budu teď nějakou dobu mimo Anglii a on budu vědět, co dělat, kdyby se stalo něco neočekávatelnho. Hlavně pozor na Serenu, je to jediné, co mám.</em></div><div><em>S láskou</em></div><div><em>Nikol</em></div><div><em><br /></em></div><div><em>P.S.:Díky za důvěru.</em></div><div><em><br /></em></div><div>Sirius už možná nebyl tak naštvaný, ale pořád byl rozladěný. Musí se spojit s Maxem, což bude požadovat pořádnou dávku klidu, protože ten kluk mu prostě lezl na nervy tou svou familiérností s Nikol. Ale musí to pro ni udělat. Věděl, že je to první krok k normálnímu vztahu, dávají si navzájem důvěru.</div><div><br /></div><div>Vypadá to, že se bude muset Čmuchal znovu vypravit do Bradavic. Musí se podívat po Sereně. Dříve by stačilo tímto úkolem pověřit Harryho, ale teď to musel udělat sám, byla to otázka života a smrti. Nikol má pravdu - Serena je její slabé místo a Bradavice už nejsou to, co bývalo. K tomu celá horda malých smrtijedů, kteří jsou ochtní udělat cokoli. Prostě tam není bezpečno pro malou holku.</div><div><br /></div><div>Udělá to jako kdysi s Harrym, bude jí sledovat z povzdálí a chránit ji v případě nebezpečí. Stejně je jeho přítomnost na ústředí k ničemu. Ministerstvo po něm stále pase a opravdu nestál o přítomnost Molly.</div><div><br /></div><div>Ale první, co musí udělat je zabavit plánek. Nikdo nesmí tušit kde je, protože jinak by mu to zatrhli a díky němu by mohl i hlídat Serenu při vyučování.</div><div><br /></div><div>Nikol mezitím byla v jedné tmavé díře někde daleko na venkově a snažila se najít jednoho slizkého hada ( a opravdu tím nemyslím Voldemorta, i když to by taky sedělo). Harry sice může zabít Voldemorta, ale smrtijedi jsou po celé Evropě a někdo je musí prostě zastavit. A když je teď v exilu, tak se do toho pustí, ale nejdříve odsekne Voldemortovi další hlavu. Harry to tu bude muset chvíli zvládnout sám a kdyby potřeboval pomoc musel by požádat Serenu a to by je mohlo znovu zblížit a on by mohl zapomenout na tu blbost, kterou si nasadil do hlavy. Má být rád, že není sám. I ona si později uvědomila svoji chybu, že tehdy odešla. Co by se stalo s ní a se Siriusem? Ale minulost se už prostě nezmění.</div> http://bo--ok.blog.cz/1203/22-kapitola http://bo--ok.blog.cz/1203/22-kapitola Vyvolení Tue, 06 Mar 2012 21:06:01 +0100 <div>:-(</div><hr /><div>Stala se mi hrozná věc. Rozbil se mi notebook, ve kterém má všechny rozepsané kapitoly a já nevím, kdy mi dorazí zpátky. Internet mám poze pár minut ve škole, takže nevím kdy napíšu další kapitolu. Taky mě to moc mrzí a slibuju, že až ho dostanu zpátky, hned něco napíšu. Držte palce.</div><div>Kari</div> http://bo--ok.blog.cz/1202/omluva http://bo--ok.blog.cz/1202/omluva Oznamení Wed, 22 Feb 2012 08:59:17 +0100 <div>No možná už nastane setkání, teda alespoň z části.<img src="http://admin.blog.cz/tiny_mce/plugins/emotions/img/smiley-innocent.gif" alt="Nevinný" title="Nevinný" /></div><div>Díky předem za komentáře.</div><div><br /></div><hr /><div><br /></div><div>"Říkal jsem, že to není dobrý nápad sem chodit," postěžoval si znovu Jasper a ještě víc k sobě přitiskl Alici. Necítil se dobře když okolo něj byla taková spousta upírů, i když byla většina z nich vegetariáni.</div><div><br /></div><div>"Ty nechápeš, jak je to úžasné," promluvil Carlisle, kterému jen zářili oči radostí, "ta Viktorie, ať je, kdo je. Dokázala něco neuvěřitelného. Vidíš kolik jich tady je? Může tady být dobrá stovka vegetariánů a všechny je vychovala během pár let. Jejich sebeovládání je neuvěřitelné, vždyť žijí ve velkoměstě plném lidí a selhání je přesto skoro nulové. Musím se s ní setkat a vše jí vysvětlit. Nechci, aby si myslela, že s její ideou nesouhlasím. Je to nádhera."</div><div><br /></div><div>Všichni ho chápali, věděli, že tohle bylo vždycky jeho přání. Pomáhat všem. Zdálo se, že s tou tajemnou Viki mají mnoho společného. Stále ale ještě nevěděli, jestli se podřídí Arovi a nebo jí. Ale jednoho poslechnout prostě museli, pokud chtěli přežít. Vlastně se chtěli rozhodnout na základě jejich setkání, ale ona stále ještě nedorazila. Proto stáli jen tak v rohu a všichni ostatní, kteří se vzájemně znali, na ně vrhali nepříjemné pohledy. Zdá se, že věděli o jejich poslání. Zřejmě dostali zakázáno jim cokoli udělat, protože jinak by už byli asi mrtví.</div><div><br /></div><div>Jasper zavrčel, blížil se k nim jeden z upírů a jeho tvář naapovídala, že není jednoduchý soupeř.</div><div><br /></div><div>"Být tebou," otočil se na Jaspera," nedělal bych to. Většina z nich," a ukázal na upíří hloučky okolo," čeká jen na to až si začnete, aby vám mohli něco udělat. Je nás přesila, takže jim nedávej možnost tě zabít."</div><div><br /></div><div>Carlisle se raději chopil slova: "Takže se ví o našem poslání?"</div><div><br /></div><div>"Jak jinak, tady se ví vždycky všechno. Mám za úkol vás tady oficiálně přivítat, šéfka dorazí později, někde se zdržela. Takže vás tedy vítám ve městě New York založeném v roce 1625. Město má velmi bohatou historii a díky tomu, že je od roku 1790 nejlidnatějším městem Spojených států amerických, je taky velmi dobré útočiště pro upíry. Ale před šesti lety se všě změnilo, do města se nastěhovala Viki a začala zabíjet svoji vlastní rasu. Měli jen dvě možnosti, buď se stát vegetariánem jako ona a nebo zemřít. Zezačátku jí to nikdo nevěřil ale postupem času si vydobila své postavení a dnes už je město ovládané jen vegetariánskými upíry. A vy jste dnes přišli, abyste jí vystřídali a nikdo z nás neví, jestli se vám podřídí, což asi ne, nebo jestli vás rovnou zabije. Já bych ale osobně hádal střed, že vás tu nechá jen tak žít."</div><div><br /></div><div>"Víš, kdysi jsme znali jednu upírku jménem Viktorie, ale nebyla vegetariánka ani nevíme, co se s ní stalo. Mohl bys nám o šéfce něco říct," poprosil Jesse Edward a asi se i modlil, aby to nebyla Viktorie.</div><div><br /></div><div>"Tak to nemohla být šéfka, do New Yorku přišla hned po své přeměně a hlavně ještě nikdy nezabila člověka. Říká, že lidskou krev neměla ráda ani za života, tak proč by s tím teď měla začínat," a sám se zasmál. Všiml si, že i ... oni se tváří veseleji. "Ježiš, já jsem se vás vlastně ani nezeptal, jak se jmenujete a ani jsem se nepředstavil. Já jsem Jess a jsem ve Vikiině skupině, moc mě těší," a obřadně všem potřásl rukou.</div><div><br /></div><div>"My jsme Cullenovi. Ještě donedávna jsem byli největší vegetariánská skupina, vetšinou vlastně žijeme v menších městech, aby jsme zapadli a děti studují a já a já jsem lékař. Jo a jsem Carlisle, tohle je moje žena Esme a děti, Emmet a Rose, Alice a Jasper a nakonec Edward."</div><div><br /></div><div>"Edward a kdo?" zeptal se Jess, kterému nešel do hlavy jejich počet. Ale zdálo se, že jeho otázka všechny trochu nakrkla. "No nic, tak se hezky bavte, za chvíli by měla dorazit Viki."</div><div><br /></div><div>*************************************************************************************************************************************************</div><div><br /></div><div>Měla jsem zpoždění, ale co se dá dělat. Tak si prostě počkají, alespoň jim tím ukáže, kdo je tady pánem. Ještě jsem se na posled upravila a mohla jsem jít.</div><div><br /></div><div>Byla tma, takže jsem tam byl během minuty. Vydala jsem se k zadním dveřím, ale na cestě mě zarazila pevná paže. Automaticky jsem se bránila a skonřila jsem až když byl Jess na zemi a plně pod mojí kontrolou.</div><div><br /></div><div>"Teda, šéfko," zakuckal ohromeně a bylo vidět, že je trochu naštvaný, že ho přeprala holka, i když jsem to byla já.</div><div><br /></div><div>Pomohla jsem mu se zvednout a on si teatrálně oprašoval svůj dokonale padnoucí oblek.</div><div><br /></div><div>"Proč si venku?" zeptala jsem se ho, bylo to divné, když mě měl zastupovat před těma novýma.</div><div><br /></div><div>"Už odešli, trošku jsem je nakrkl," zamračila jsem se na něj," ale fakt nic hroznýho, jen jsem urazil jednoho jejich singla. Ale už o nich něco vím. Jsou vegetariáni, což je divný, když je posílá Volterra, ale musí vědět o tvém hlavním pravidlu. Je jich sedm a jsou relativně civilizovaní, prý žijou normálně mezi lidmi a dokonce chodí do školy, to je hustý ne?" Mě ale tuhla krev v žilách. <em>To nemůže být pravda, já se přestěhuju na druhou stranu států a stejnak mě najdou. Určitě to jsou oni, takhle velká skupina vegetariánů není. Ale co když je to jen náhoda, možná jsou to Denailští a přijali nové členy a nebo dokonce někdo úplně jiný. Jo tak to bude, jsou to určitě jen někteří z gardy, kteří mají hodně velké sebeovládání. Ale jen pro jistotu.</em></div><div><em><br /></em></div><div>"Jakže si říkal, že se jmenují?" zeptala jsem se a snažila jsem se, aby to znělo naprosto nezaujatě.</div><div><br /></div><div>"Já jsem vám to ještě neřekl, jsem to ale hlava děravá, úplně jsem na to zapomněl ... "</div><div><br /></div><div>"To jméno!" procedila jsem mezi zuby a držela na uzdě svůj vztek a netrpělivost. Momentálně jsem se modlila ke všem svatým, které znám a i k těm které ne, jen aby se nevyplnila moje noční můra.</div><div><br /></div><div>"Cullenovi."</div><div><br /></div><div>Ani jsem se s ním nerozloučila a zmizela jsem. Nedokázala jsem tu zprávu přijmout v klidu. Jak se zdálo, stále jsem se s jejich odchodem nesrovnala, i když jsem myslela, že je to pryč. Ale byla to pouhá nenávist, co jsem cítila, nic víc. <em>Takže oni mi mají sebrat moc, tak to chci teda vidět. Vždyť jsou víc lidé než jakýkoli jiný upír. Však já jim ukážu, kdo je tady pánem! Budu je muset pozvat, ale kam a kdy?</em></div><div><em><br /></em></div><div>Byla jsem doma bez toho abych si pamatovala cestu, ale tohle bylo jediné místo, kde jsem si byla jistá. Tohle byl můj domov. Dan už byl doma podle jeho aktovky, která ležela nedbale pohozená v předsíni. <em>No jo chlap.</em> Usmála jsem se. Co na tom, že jsou tady Cullenovi, já mám jeho a nový život. Oni jsou jen lidi, které jsem v minulosti znala a tak se k nim taky budu chovat.</div><div><br /></div><div>Když jsem večer ležela v Danově náruči a poslouchala jeho hlasité oddechování, uvědomila jsem si, že to není zas až taková pravda. Ke všem se můžu chovat naprosto normálně, ale k němu ne. To on způsobil, že už nejsem celá. Mám sice nový život, ale moje nejniternější pocity jsou obehnány silnou zdí a přes tu se nikdo nedostane. A já věděla, že ta zeď už tam prostě bude napořád.</div><div><br /></div><div>Vymamila jsem se z Danovy náruče a protáhla jsem se. Momentálně mám náladu někoho zmlátit a mám štěstí, to je taky moje práce. Teda jedna z nich. Nahodila jsem oblek <img src="http://admin.blog.cz/tiny_mce/plugins/emotions/img/smiley-smile.gif" alt="Usmívající se" title="Usmívající se" />(kdo nezná HIMYM nepochopí) a mohla jsem vyrazit.</div><div><br /></div><div>Njedřív jsem jen ta pobíhala po rozzářeném New Yorku, milovala jsem tenhle noční život. New York prostě nikdy nespí, je to přece naše velké jablko, které je viditelnéé i z vesmíru. Díky lidem, které jsem viděla pod sebou, jsem si vždy uvědomovala, kolik se toho okolo nás děje bez našeho vědomí. Pro většinu obyvatel města jsem jen hloupá legenda a neví, že by stačilo zvednout hlavu a pořádně se podívat. Ne, tady prostě žije každý sám za sebe. Nejlepší místo pro nové začátky - žádné otázky, nepříjemní sousedé, zvědavé drbny, ne tady prostě žije každý na vlastní triko.</div><div><br /></div><div>Dneska byl ale ve městě klid. Když jsem nad ránem seděla na Brooklynském mostě a pozorovala východ slunce, uvědomila jsem si, že tak trochu nevím, co dělat. Příchod Cullenů zkomplikoval moje plány na proměnu Dana. Jo, byl to úžasný člověk, který mě miloval, ale co můžu dělat, když ho teď budu muset srovnávat s Edwardem a na rovinu, i když ho nenávidím, tak proti němu nemá šanci nikdo. <em>Ale až se mi dostane ten zrzavý upír pod ruku, asi ho budu muset zaškrtit.</em></div><div><br /></div><div><em>Možná ale už můj problém vyřešil sám, možná, že má už nějakou, kterou miluje doopravdy a u které se nemusí bát, že ji zabije.</em> Ale pak jsem si uvědomila, co říkal Jess, prý je urazil tím, že poukázal na to, že je jeden z nich singl a pokud se nikdo z nich nerozvedl (což je hodně nepravděpodobný) tak to byl Edward a to znamená, že je tu ta nejhorší varianta. Budu mu muset čelit bez toho, aby měla neustále na očích to, že už šel dál. <em>Proč si raději nenašel nějakou jinou upírku, která by ho dokázala zaujmout. Sice by mě to asi bolelo, ale mohla bych ho opravdu nenávidět a plně se ponořit do vztahu s Danem, ale takhle jsem si pořád naivně nechávala zadní vrátka, protože stále někde v koutku srdce miluju Edwarda, i když mě takhle zničil, ale nikdy jsem toho nelitovala víc než dnes.</em></div><div><em><br /></em></div><div><em>Skončil čas snění. Já Edwarda miluju i nenávidím a nejlepší bude je odsud co nejdřív vyštípat a pak vklidu přeměnit Dana, to je můj partner na větčnost, i když mi budou chybět ty jeho nádherné zelené oči, které jako by viděli až na dno mé duše. Ale ještě předtím mu musím říct pravdu. Chci totiž, aby to bylo jako u mě. Aby měl možnost se rozhodnout, co vlastně chce. Já jsem chtěla být upírem, i když nakonec se to stalo za jiných okolností než jsem chtěla, a byla jsem se svým životem spokojená. Danovi dám taky na výběr a bude to jen na něm.</em></div><div><em><br /></em></div><div>Plná klidu a míru v duši jsem se zvedla a seskočila z vrcholu mostu na vozovku. Ulice už se začali plnit auty s lidmi, kteří spěchali do práce, ale nikdo mě nezahlídl. Už jsem měla praxi.</div><div><br /></div><div>Tak uvidíme, co přinese nový den.</div> http://bo--ok.blog.cz/1202/6-kapitola http://bo--ok.blog.cz/1202/6-kapitola Naděje na lidskost Fri, 03 Feb 2012 06:08:43 +0100 <div>Ja vím, tentokrát mi to trvalo opravdu dlouho, ale prostě jsem nestíhala. A víte, co za to může ŠKOLA, ŠKOLA, ŠKOLA.</div><hr /><div><br /></div><div><br /></div><div>Ne, na to teď opravdu neměla. Ale co mohla jinýho dělat, když ji chytl za loket a otočil čelem k sobě.</div><div><br /></div><div>"Nešlo by to někdy jindy," snažila se z toho vykroutit, ale Siriusův vážný pohled ji z toho vyvedl.</div><div><br /></div><div>"Ne, to opravdu ne. Už to trvá moc dlouho," zdálo se, že mu najednou došla slova. "Vím, že je to hlavně moje chyba, ale to neznamená, že mu věřím."</div><div><br /></div><div>"Ježišmarja Siriusi. Vždyť by mohl být mým synem nebo tak něco. Jesi si opravdu myslíš, že bych s ním něco mohla mít, tak si jdi podat ruku s Weaslačkou a mě dej pokoj. Dnešek opravdu není den, kdy to chci řešit," otočila se a chtěla odejít, ale Sirius jí znovu chytil za loket, otočil k sobě a políbil. (pokud znáte seriál Báječní lidé, víte, co myslím)</div><div><br /></div><div>Nikol neměla čas se vzpamatovat a to bylo v něčem dobré, alespoň nestihla přemýšlet v čem je špatné, že ho teď líbá a jak to vlastně může narušit všechny jejich plány. Ne, zdálo jako by se vrátila zpátky k té noci, kdy byla počata Serena a znovu prožívala tu neuvěřitelnou přitažlivost mezi nimi.</div><div><br /></div><div>Nakonec jejich polibek přerušil Sirius.</div><div><br /></div><div>"Uvidíme se večer?" zeptal se s úsměvem a Nikol se zdálo, že vlastně neměla jinou možnost než říct ano, jako by chtěla říct ne.</div><div><br /></div><div>* * * * *</div><div><br /></div><div>Nad vesničkou se vznášel pach ohořelého dřeva a temnou noc ozařoval ještě hořící oheň. Všude bylo slyšet hluk právě probíhající bitvy a člověk by myslel, že proti sobě tam musí stát minimálně dvě armády, ale ve skutečnosti byla jen půlka pravdou. Jedna armáda tam sice byla, ale proti ní stáli jen dva. A přesto vyhrávali, jejich pohyby se zdály tak neskutečné, jako by ani nebyli z téhle dimenze.</div><div><br /></div><div>Harry se právě vyhl letící smrtelné kletbě a v otočce zneškodnil jenoho útočníka, který se vrhal na Nikol ze zádu a pak se znovu pustil do boje se svými protivníky. Dnes se tolik nebál, veděl, že dokázal alespoň něco. Podařilo se mu Serenu přemluvit k tomu, aby se od něj odpoutala. Už se nemusí bát, že se jí něco stane jen kvůli němu. Nesnesl by pomyšlení, že může za její smrt nebo jen zranění. Lepší je, když ho nenávidí a drží se od něho dál. Je to lepší alespoň pro ni.</div><div><br /></div><div>Nikol se na něj otočila a naznačila mu ať se trochu stáhne a potom vyslala na smrtijedy před sebou znásobené Bombardo a půda před nimi se proměnila v obří kráter, jako by tam dopadl obří meteor. Smrtijedi v epicentru byli hned mrtví a zbytek se rychle pakoval za svým vůdcem do jeho sídla, aby ho informovali o porážce a doufali v to, že budou ušetřeni jeho hněvu.</div><div><br /></div><div>"Tak to byla dobrá rozcvička," poznamenal Harry a pustil se do opravy domů. Nikol jen mlčela a pustila se do porav s velkou vervou. Pospíchala odtuď na náměstí, kde na ni čekal Sirius.</div><div><br /></div><div>"Jak se má Serena?" zeptal se opatrně Harry a snažil se aby to znělo alespoň trochu lhostejně. I když Nikol bylo úplně jasné, že ji stále miluje.</div><div><br /></div><div>"V posledním dopise psala, že už se má lépe. Madam Pomfreyová jí prý slíbila, že za pár dní už bude moci trochu mluvit. Měla z toho radost," byla to tak na půl pravda, protože víc než slovem radost se dal dopis popsta slovem vztek a odhodlání. Popisovala v něm své matce, co si to Harry dovolil a nakonec řekla, že mu prostě vymaže ten jeho záchranářský komplex z hlavy.</div><div><br /></div><div>"To je dobře," řekl Harry a raději už nepromluvil. Když konečně všechno opravili a upravili vzpomínky obyvatelům, rozloučili se malým kývnutím a přemístili se každý jinam. Nikol se ocitla ve stínu jednoho domu na Grimmauldově náměstí a rozhlídla se, jestli jí nikdo nesleduje, ale přálo jí štěstí. Vydala se k domu č. 12 a bez problému se dostala dovnitř, tím ale klidná noc skončila. Hned jak vešla se okolo ní rozsvítila všechna světla a hala byla naplněná lidmi.</div><div><br /></div><div>"Co se děje?" zeptala se Nikol vyjeveně, protože se všichni tvářili strašně moc vážně.</div><div><br /></div><div>"To by si nám měla říct spíš ty," řekla paní Weasleyová a z jejího obličeje sálala škodolibá radost. Co ji mohla tak rozradostnit?</div><div><br /></div><div>"Asi nechápu?"</div><div><br /></div><div>Slova se chopil Dedalus Kopál, dnes spalo v řádu spousta členů, kterým se nechtělo domů. Nikol si všimla, že nikde není Sirius, Remus a ani Dora. "Zajímají nás tvé noční aktivity."</div><div><br /></div><div>Nikol se udivila: "Byla jsem se projít."</div><div><br /></div><div>V tom k ní ale priskočila Molly a tahala za její plášť. "Má ohořelý hábit, takže tam opravdu byla. Přesně jak jsem říkala."</div><div><br /></div><div>Po té už si Nikol nic nepamatovala. Jak by taky ne, když do ní narazilo dvacet kouzel najednou, neměla šanci, i kdyby se opravdu chtěla bránit. O co tady sakra šlo?</div><div><br /></div><div>* * * * * *</div><div>Harryho večer naopak probíhal v klidném smutku a samotě. Od té doby, co se rozešel se Serenou, se vyhýbal všem místům, kde se často vyskytovala. Což vlastně znamenalo, že se vyhýbal svým oblíbeným místům. Vlastně, většinu času trávil u Dobbyho v kuchyni. Skřítek z toho měl obrovskou radost, ale přesto se Harry cítil strašně osamocený. Ale takhle to bylo správně, takhle Voldemort neměl komu ublížit.</div><div><br /></div><div>"Harry!" ozval se za ním hlas a on na chvíli zadoufal, že je to Serena, i když veděl, že tomu tak není.</div><div><br /></div><div>"Co potřebuješ, Ginny?" Zrzku jeho chladný tón nevyvedl z rovnováhy a ještě se k němu víc přiblížila. Zdálose, že má něco za lubem, ale Harry nebyl schopen říci, co asi. Její zorničky byly větší než normálně, takže předpokládal, že se právě vrací z jednoho z těch alkoholických večírků v opuštěných učebnách. Chtěl ji odvést do společenské místnosti, ale ona se na něj najednou vrhla a omotala svoje ruce silně okolo jeho krku. Její sevření bylo silné jako anakonda a on jí nechtěl ublížit.</div><div><br /></div><div>"Ginny, si v pořádku?" snažil se opatrně povolovat její sevření, ale ona se naopak k němu ještě víc přiblížila a dotkla se svými rty těch jeho. V tu chvíli věděl, že je něco špatně. Ginny se najednou zdála plně při vědomí a lepila se na něj. Když ho konečně pustila, uviděl v periferním vidění, že nejsou sami. Otočil se a krve by se v něm nedořezal. Stála tam Serena v celé své kráse a když se jejich pohledy setkali, otočila se na potpatku a utekla.</div><div><br /></div><div>Ginny vedle něj se pochichtávala a pak ho znovu silně objala, i když se Harry už bránil.</div><div><br /></div><div>"Myslím, že tohle se té tvé malé dě*ce nelíbilo," pak zmizela lehkým krokem jako pára nad hrncem. Harry nevěděl, co má dělat. Chtěl to všechno Sereně vysvětlit, ale zase se musel držet svého slibu, že se od ní bude držet dál. Ginny mu to pěkně zavařila, kdy se z ní stala taková mrcha?</div><div><br /></div><div>Harry se rozhodl, že teď ještě není ten správný čas na to jít spát a rozhodl se ještě jednou projít hradem. Potřeboval přemýšlet o událostech dne a to ještě nevěděl, s čím ho čeká zítřek.</div><div><br /></div><div>* * * * *</div><div><br /></div><div>Nikol se probudila s tupou bolestí v hlavě. Věděla, že situace, ve které se ocitla, je vážná a taky, že si za ni může sama. Měla už všem dávno říct pravdu. Ale hlavní je, že do toho nezatáhla nikoho dalšího, teda zatím. Předpokládala, že řád zatkne i Serenu a Maxe. Harryho by ale neměli otravovat. A to je hlavní, on je ten jediný, který potřebuje volnost, aby mohl splnit svůj úkol.</div><div><br /></div><div>Věděla, že by se měla hájit pravdou, ale ne. Takhle jim to rozhodně neulehčí. Možná by to mohla ještě trochu zamotat. Jen trochu otevřela oči a obhlídla terén. Náchzela se ve sklepě řádu a musela říci, že se snažili. Ale ne dost. Viděla minimálně dvanáct chyb, kterých by se nedopustil žádný zelenáč ze STEBALA, ale co by taky od nich měla čekat.</div><div><br /></div><div>Najednou zavrzali dveře a dovnitř vešla malá delegace složená z několika významějších členů řádu a Molly, bylo divné, že tu nebyl nikdo z jejích přátel a dokonce ani Brumbál.</div><div><br /></div><div>"Vidím, že už jste se probrala," pravil chladný hlas Sturgise Tobolky a Nikol se musela hodně snažit, aby se nezačala smát. Byli jako malé děti, kteří si hrajou na dospělé a navlíkají se do šatů rodičů.</div><div><br /></div><div>"Děkuju za optání, spalo se mi dobře," řekla a usmála se směrem k Molly.</div><div><br /></div><div>"Je vám známa závažnost obvinění proti vám, slečno?"</div><div><br /></div><div>"Jo, obvinějete mě, že jsem smrtijedka, ale stále se mi nedostalo vysvětlení proč."</div><div><br /></div><div>"Zde přítomná paní Weasleyová," a ukázal rukou vedle sebe, "vás viděla včera v noci odcházet. Tou dobou byla napadena vesnice u Bristolu a málem lehla popelem. Vzhledem k stavu vašeho oblečení, si jsme skoro jistí, že jste do toho zapletená."</div><div><br /></div><div>Nikol se musela zašeptat: "A já myslela, že v civilizovaných zemích platí presumpce neviny," ale nahlas řekla: "To stále ale nedokazuje to, že jsem smrtijedka. Nevím jak to chodí u vás, ale u nás se na útok odpovídá obranou."</div><div><br /></div><div>"Slečno, je mi líto, ale je to velice nevěrohodné, protože podle varování našeho informátora, které přišlo už bohužel pozdě, se útoku zůčastnilo až padesát smrtijedů. Nechci zmenšovat vaše schopnosti, ale je to fyzicky nemožné. Bylo by pro vás lepší, kdyby jste přestala zastírat a řekla nám pravdu. Mohlo by vám to zmenšit trest."</div><div><br /></div><div>Nikol na něj koukala jak tele na nový vrata. On si vážně myslí, že je smrtijedka? Co to s nimi je?</div><div><br /></div><div>"V případě vaší nespolupráce budeme nucenu využít donucovacích prostředku a jsem si jistý, že to byste nechtěla." Pak se celá skupina otočila na patě a odpochodovali jako hrdá armáda. Tak teď se Nikol nedivila, proč je na tom Anglie tak bídně, s nimi se není co divit. Měla chuť jim na rozloučenou zamávat, ale nakonec si to rozmyslela.</div><div><br /></div><div>Chvíli po nich dveřmi proklouzla Dora a bylo vidět, že ji ráda vidí.</div><div><br /></div><div>"Jak ti je?" zeptala se Nikol se ztrápeným výrazem.</div><div><br /></div><div>"Ježiš, netvař se jako na funuse, vždyť se mi nic nestalo," okřikla ji Nikol, i když byla ráda, že na ní někomu záleží.</div><div><br /></div><div>"Snažili jsme se s Remusem a Siriusem něco udělat, ale oni si prostě vzali do hlavy, že jsi smrtijed a že si zvěd a proto, že řádu nevycházejí akce. Jen chtějí odůvodnit svoji neschopnost. Molly Weasleyová je strašně popuzuje proti tobě a většina členů slyší na to, že máme smrtijedy trestat jejich způsoby. K tomu všemu tady není Brumbál ani Snape, takže nemáme vůbec zastání. Kingsley se taky snažil, ale obvinili ho, že je do tebe zamilovaný atd. Prostě nechtějí slyšet nic jiného."</div><div><br /></div><div>"Takže to vypadá, že moje krytí skončilo."</div><div><br /></div><div>"Jo, nejlepší by bylo zabít Nikol Smithovou. Už ji tady nikdo nechce," usmála se Dora, ale stále bylo vidět, že si o ni dělá starosti. Nikol by jí ráda zasvětila do svého plánu, ale bála se, že by pak Dora nepůsobila dost věrohodně. A to bylo to, co od nich jediné potřebovala.</div><div><br /></div><div>"Nedělej si se mnou starosti, Doro. Teď je hlavní, abys nezapomněla na slib, že nikomu neprozradíš moje tajemství, teď je to důležitější než kdy jindy. Zaleží na tom životy dvou lidí, které mám nejraději, můžeš mi to slíbit," a Dora přikývla. "Tak a teď jdi nahoru a dělej, že jsme se vůbec neviděli. Teď nemá cenu nic dělat, tuhle situaci může rozmotat jen Brumbál. A už jdi, než tě chytí a zavřou taky."</div><div><br /></div><div>Dora měla pravdu Nikol Smithová musela zemřít. Už tu pro ni nebylo místo. Věděla, že právě nastal čas na návrat do Ameriky a nebyl problém ani v tom, že byla momentálně v base. Ježiš, tyhle zámky uměla otvírat i tehdy, když ještě chodila do Bradavic. Bylo jí jasné, že Moody tohle vězení ani neviděl, jinak by ho určitě trefil šlak. Těch pár kouzal, co bylo okolo zneškodnila náhradní hůlkou, kterou měla botě (proč by ji taky prohledávali) a pomalu se plížila k jediným dveřím. Teď to bylo nejhorší, musel projít okolo dvěří do kuchyně a nesměl ji nikdo slyšet. V kuchyni zněla právě nějaká hádka a podle Nikol to byla Dora s nějakou jinou ženou, ale moc se o to nezajímala, teď potřebovala ven.</div><div><br /></div><div>Hned jak otevřela dveře přemístila se do ústředí STEBALA a ani se neohlídla. Jediné, co po ní zůstalo byl dopis, který se právě objevil u někoho na polštáři.</div> http://bo--ok.blog.cz/1201/21-kapitola http://bo--ok.blog.cz/1201/21-kapitola Vyvolení Sat, 21 Jan 2012 08:18:06 +0100 <div>Tak taková oddychovka. Občas prostě potřebuju vypnout. Jak vypadá bezmezná láska<img src="http://admin.blog.cz/tiny_mce/plugins/emotions/img/smiley-embarassed.gif" alt="Rozpačitý" title="Rozpačitý" />HP</div><div><br /></div><div>Schválně, kdo vydrží až do konce a nepřečte si o kom se ta celá povídka odehrává.</div><div><br /></div><hr /><div>Poslední přípravy, věděla jsem, že už to trvá moc dlouho a mám zpoždění, ale člověk by nevěřil kolik dá práce, abych byla podobná svému dvojčeti. Musela sem podstoupit všechny ty ženský rituály, které jsem tak z duše nenáviděla od trhání obočí, depilaci až k make-upu a spol. Nechápu, co ty holky na tom baví, ale musela jsem uznat, že je vidět změna.</div><div><br /></div><div>Trvalo mi celou hodinu než jsem trefila ten odstín vlasů, ale stálo to za to. Teď jsem byla její přesná kopie.</div><div><br /></div><div>Věděla jsem, že to, co dělám je špatné, ale prostě jsem si nemohla pomoct. Koukla jsem do zrcadla a nebyla jsem to já, ale já se stejně nezastavila.</div><div><br /></div><div>Vypadala jsem jako všechny ty barbínky a mělo by mi být ze mě zle, ale já byla naopak spokojená, že se mi to podařilo. Ale musela jsem Blanche nadávat, proč nosí tak krátké šaty a vysoké podpatky. Měla jsem na sobě její oblíbené zelené šaty, které jsem jí nepozorovaně ukradla. Vlastně až na tu barvu se mi líbili (ne, že bych si je já mohla vzít), ale jemu se určitě budou líbit.</div><div><br /></div><div>Vyšla jsem a měla jsem srdce až v krku, musela jsem neustále dávat pozor na nohy, nebyla jsem zvyklá chodit na podpatcích. KNP se za mnou zavřela a já pomalu sestupovala do sklepení.</div><div><br /></div><div>Už z dálky jsem ho tam viděla čekat. Vypadal jako vždycky úžasně a mě se stáhly útroby. Co teď? Nesmí poznat, že nejsem Blanche.</div><div><br /></div><div>Na přivítanou mě hraně políbil na ruku a mě trochu udivil jeho naštvaný výraz. Že by něco zjistil? Ale vše pokračovalo. Takže ne!</div><div><br /></div><div>Vedl mě do jedné z těch nepoužívaných učeben, kde by měl ležet stoletý prach, ale ono ne. Asi si zmijozeláci zařídili vlastní muchlovandu. Musela jsem trvat na schůzce mimo jeho společensku, nechtěla jsem, aby mě někdo odhalil. Chtěla jsem jen tohle. Jednu noc splněných přání.</div><div><br /></div><div>Souhlasil se schůzkou, viděla jsem na něm, že se mu má sestra líbí. Komu taky ne? Ve srovnání s ní jsem já co? Ustrašené ošklivé kačátko? U nás doma jsem byla vždy ta lepší já - měla jsem lepší známky, byla jsem ta vzorná a hodná, trávila jsem dny jen čtením a ne nakupováním jako Blanche. Ale v Bradavicích se naše úlohy obrátili. Ona se stala středem pozornosti a já jen šedá myš v pozadí. A k tomu se mi ještě muselo stát, že jsem se zamilovala do mého nejhoršího nepřítele, kluka, který se mě snaží neustále troufnout a hlavně je ze Zmijozelu.</div><div><br /></div><div>Otevřel mi dveře do jedné místnosti úplně v rohu a já jen zalapala po dechu, vstoupila jsem do místnosti, ze které přímo dýchalo teplo. Nebyla to typická zmijozelská místnost, ne tahle místnost byla vymalována světle béžovou a žlutou a v rohu plápolal oheň. Tak tohle bych od něj opravdu nečekala, tak sem si všechny vodí.</div><div><br /></div><div>"Jen pojď," usmál se na mě a já se zatetelila blahem. Jeho úsměv mě dostával do kolen i tehdy pokud nepatřil mě, natož teď, když mi koukal přímo do očí. Najednou jsem cítila, jak mi slábnou nohy a pode mnou se zatočil svět. Na poslední chvíli, než jsem se seznámila s matičkou zemí, mě ale zachytili silné ruce a já se ocitla v samotném nebi.</div><div><br /></div><div>Zvedl mě do náruče a pak položil na pohodlný gauč, který byl přímo naproti krbu. Moje hlava spočinula v jeho klíně a o mě se znovu pokoušeli mdloby. Co se mnou dokážou udělat jeho doteky? V tichu, které rušilo jen praskání v krbu mi probíral vlasy a natáčel si je na prsty. Byla to dokonalá idylka.</div><div><br /></div><div>Pomalu jsem se posadila a jeho ruka z mých zad se přesunula na bedra a stále mě jemně podpírala. Jemně se ke mně naklonil a mě ovanul jeho dech. Zavřela jsem oči a zachvěla jsem se touhou. Jen jsem vyčkávala a on se svými rty lehce otřel o mé. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Bylo to to nejlepší, co jsem kdy zažila, ale takhle to být nemělo. Ne, on nelíbá mě, líbá Blanche. Byl to od začátku špatný nápad. Odtrhla jsem se od něj a vstala.</div><div><br /></div><div>"Už musím jít."</div><div><br /></div><div>"Myslím, že nemusíš," jemně mě pohladil po ruce a mě naskočili zimomřivky. "Strašně jsem se tenhle večer těšil, tak ho nekaž." Celou dobu se mi díval do očí a já prostě nemohla odmítnout.</div><div><br /></div><div>"Tak dobře."</div><div><br /></div><div>Chtěla jsem se posadit vedle něj, ale on mě stáhl na sebe. Seděla jsem mu v náručí a nevěděla, co dělat. On se vrátil k své předchozí činnosti a probíral mi vlasy.</div><div><br /></div><div>"Vždycky mě zajímalo," promluvil," jaké jsou na dotek. Jsou jako hedvábí, i když by to nikdo nehádal."</div><div><br /></div><div>Chvíli bylo zase ticho.</div><div><br /></div><div>"Byla si v sobotu na zápase? Fandila jsi mi?"</div><div><br /></div><div>Chtěla jsem odpovědět naučené fráze, ale pak jsem si to rozmyslela, chtěla jsem přece, aby miloval mě a ne Blanche.</div><div><br /></div><div>"Kdybych věřila, že máte šanci vyhrát, tak bych vám možná fandila, ale takhle to nemělo cenu, šla jsem se tam jen kouknout."</div><div><br /></div><div>"To je ale urážka, milá dámo," zdálo se, že ho to ani neurazilo, spíš ho rozesmála moje upřímnost. "Dostanete trest. Budete muset popravdě odpovědět na jednu moji otázku."</div><div><br /></div><div>Chtěla jsem říct ne, jako když stejnou hru chtěli hrát mí přátelé, ale pak jsem si uvědomila, že to říct nechci. Naopak , chtěla jsem se dnes večer cítit jinak. A tak jsem tedy kývla na souhlas.</div><div><br /></div><div>"Kdy?" pronesl naprosto vážně.</div><div><br /></div><div>"Kdy co?"</div><div><br /></div><div>"Kdy jsem se ti začal líbit?" upřesnil svoji otázku.</div><div><br /></div><div>Nejdříve jsem se začervenala, ale pak odpověděla:" Vlastně si se mi líbil od začátku, jen kdyby si se nechoval jako naprostý trotl."</div><div><br /></div><div>Zdál se s odpovědí spokojený. "Teď se na něco zeptej ty," vyzval mě.</div><div><br /></div><div>"Ne," odpověděla jsem rozhodně a napnula se.</div><div><br /></div><div>"Ale ano," naklonil se ke mě blíž. "Můžeš se mě třeba zeptat, proč pokaždé ztratím rozum, když tě uvidím, a proč mám neustálou potřebu tě chránit a to i před sebou samým. Proč nedokážu odolat tvým rtům a proč se sakra v tvých očích topím."</div><div><br /></div><div>Bylo to skoro jako vyznání lásky a to jsem nečekala a určitě ne od něj. Ale bylo to vyznání Blanche a není žádný horší pocit než ten, že ten, koho miluješ miluje jinou a v jejím případě to byla ještě její nenáviděná sestra. Proč se zamiloval do Blanche, která ho ani nechtěla. Teda, vlastně chtěla, ale věděla, že by musela chodit jen s ním a to se jí nelíbilo.</div><div><br /></div><div>"No," pronesla jsem stále trochu rozechvělým hlasem, "spíše se tě zeptám, jak mě vidíš?" Chtěla jsem vědět pravdu o jeho citech k Blanche. Přestože na mě byla sestra vždy trochu zlá, milovala jsem ji a nechtěla bych jí zkazit možnost vztahu s tak úžasným klukem jako byl on. Nebudu jim stát v cestě, i kdyby to znamenalo, že budu celý život nešťastná.</div><div><br /></div><div>"Nevím, jsem tě viděl kdysi, ale dnes tě vidím jako úžasnou dívku, která přesně ví, co chce. Nevím proč, ale cítím se s tebou strašně dobře. Jsi tak neodolatelná a já vlastně ani nechci odolávat a v tom je ten problm. Stále si říkám, jestli si tě vůbec zasloužím, protože já vím, že jsem v tomhle příběhu ten badboy. Přesto si prostě nedokážu pomoc, jsem prostě sobec. Vím prostě, že se mi na téhle chvíli nechce nic měnit."</div><div><br /></div><div>Pomalu se ke mě znovu naklonil, ale tentokrát mě nepolíbil, jen zabořil hlavu do mých vlasů a bradou se opřel o má ramena. Zkameněla jsem na místě a nevěděla, co dělat, zato on si to podle všeho užíval.</div><div><br /></div><div>"Voníš jako pomerančová kůra a čerstvě posečená tráva," zašeptal mi těsně u ucha a znovu se pořádně nadechnul až mi naskočila husí kůže. Takhle blízko u mě žádný kluk nebyl. Přestože se mě skoro ani nedotkl, bylo to tak intimní, že se mi až zatmělo před očima. Věděla jsem, že ještě chvíle něčeho podobného a nebudu mít sílu mu odolat a podlehnu mu. Šla jsem sem se s té posedlosti vyléčit nebo ji zmírnit, ale zatím to spíš vypadalo, že ho miluju čím dál víc.</div><div><br /></div><div>Najednou se ode mě odtáhl a zdálo se, že i on se musí uklidňovat. Alespoň, že to nepůsobí jen na mě. Pak ale zvedl ruce a rozepl si vrchní knoflíky u košile, až mu skoro byli vidět chlupy na hrudi, nikdy jsem neviděla nic víc atraktivního. Sakra, proč musí vypadat tak úžasně! Má láska byla prostě bez šance, jsem jen šedá myš, která se chtěla dnes v noci stát popelkou, ale jen dnes v noci, jindy to nepůjde.</div><div><br /></div><div>"Myslím," promluvil na mě a rozepl si další knoflík, "že by si měla vyrovnat skóre," muselo ho stát asi hodně úsilí, když mi celou dobu koukal do očí.</div><div><br /></div><div>Chvíli jsem váhala, ale pak jsem si uvědomila, že je to opravdu má poslední šance a tak jsem si trochu nejistě sundala svetr, který měla přes šaty a odhalila mu tak, na můj vkus moc hluboký výstřih. Tentokrát už se mu to nepodařilo a nepokrytě mi do něj zíral. Necítila jsem ale žádné rozhořčení, ne spíš moc, kterou jsem nad ním měla a to se mi opravdu moc líbilo.</div><div><br /></div><div>Oboum nám začalo být horko a určitě to nebylo ohněm v krbu. Poposedli jsme si více k sobě a trochu nervózně se chytli za ruce. Najednou jsme ani jeden nechtěli převzít iniciativu.</div><div><br /></div><div>V tuhle chvíli už jsem věděla, že celá tahle noc je špatně. Takhle to nemělo být, ne. Pokud jsem ho chtěla pozvat na rande, měla jsem to udělat za sebe samu. K čemu mi pomůže, že si hraju na někoho jiného. Měla bych mu to říct, ale já jsem prostě strašný sobec a nevěřím, že by se mnou zůstal, kdyby věděl, kdo jsem ve skutečnosti. Nedokázala jsem mu to říct a zároveň jsem se mu nemohla dívat do očí, abych se necítila jak ten největší vývrhel pod sluncem.</div><div><br /></div><div>Jen tuhle noc, jen tuhle jednu noc.</div><div><br /></div><div>"Na co myslíš?" zeptal se mě a odhrnul mi z čela ofinku, která mi padala do očí. Zahleděl se mi do očí, jako by chtěl vidět až na dno mé duše a já to prostě nemohla vydržet a musel jsem mu to říct.</div><div><br /></div><div>"Musím ti něco říct, já nejsem ..." ale on mě zastavil.</div><div><br /></div><div>"Později, teď pojď," a znovu mě zvedl do náruče a nesl k dveřím, za kterými se určitě skrývala ložnice. Ale to přece nejde, neví kdo jsem.</div><div><br /></div><div>"Ale, to nejde..." namítala jsem, ale on mě umlčel polibkem.</div><div><br /></div><div>"Mlč, Hermiono."</div><div><br /></div><div>Jak to ví? To byla jedna z věcí, které se mi hned honili hlavou, ze srdce mi spadl obrovský kámen. V jeho očích jsem viděla, že opravdu ví všechno a tak jsem se v klidu něchala odnést do ložnice.</div><div><br /></div><div>"Miluju tě, Draco."♥</div><div><br /></div><div>P.S.: Tohle by vám mělo stačit jako vysvětlení. Jinak obrázek - baira.deviantart.com</div><div><img width="679" height="512" style="border-style:initial;border-color:initial" src="http://nd05.jxs.cz/422/350/5265e43624_80042620_o2.jpg" /></div> http://bo--ok.blog.cz/1112/dve-z-jednoho-testa http://bo--ok.blog.cz/1112/dve-z-jednoho-testa Jednorázovky Sat, 31 Dec 2011 05:12:32 +0100 <div>8-) Já vím, trvalo mi to dlouho, ale prostě nestíhám. K tomu mě čeká týden plný písemek, takže fakt nevím, jestli něco ještě stihnu.</div><hr /><div><br /></div><div>"Slečno Smithová, myslím, že by jste tu neměla stát celou noc. Nechcete se projít," Brumbál se otočil a pomalu odcházel, bez toho, aby se na ní ještě podíval. Serenu ani nenapadlo, že by za ním nešla. Věděla, že u něj je v bezpečí. A momentálně byl jediný, který jí nenadával. A hlavně ji nechtěl odvést zpátky na ošetřovnu.</div><div><br /></div><div>Kráčeli společně a samozřejmě v tichu ( jak jinak, když Serena nemohla mluvit), Brumbál si jen tiše pobrukoval nějakou melodii a sem tam si poskočil v rytmu hudby. Serena se musela smát, nikdo by ho v tuhle chvíli nehádal na ředitele školy. Co asi bude následovat? Došli až ke kamennému chrliči, Brumbál zamulal heslo a oni společně vyšli do ředitelské kanceláře. Serena se usadila na židli u stolu a Brumbál naproti ní.</div><div><br /></div><div>"Víte, už delší dobu se zajímám o vaši matku a o vás. Není přece náhoda, že se spolu setkáte mezi mudly. K tomu zná vaše matka mnoho věcí, které byli dlouho utajované a s mými bezepčnostními vylepšeními, by o nich neměli vědět ani v STEBALA. K tomu prý ještě chodila do Bradavic a já si přesto nedokážu vybavit o koho jde. A hlavně je tu ta změna, která se udála s Harrym. Ještě loni jsem si byl jistý, že je příliš mladý, abych ho zapojoval do boje a téhle války, ale od té doby, co poprvé přišel do štábu z něj cítím něco úplně jiného. Jakousi vyrovnanost a novou spokojenost, která ho úplně změnila, jako by dospěl a dokonce i věděl o svém údělu. A to je to, co se myslím, že se stalo. Někdo mu to řekl, že ano, slečno Smithová?"</div><div><br /></div><div>Serena chvíli jen seděla a pak trochu váhavě přikývla. Přece jen, tohle Brumbálovi nijak nepomůže. Brumbál se jen usmál a byl spokojen, že už se mu konečně potvrdilo tohle. Někde v hloubi duše mu totiž hlodal červík pochybnosti, jestli není Harry smrtijed, v těhle časech nikdo neví a hlavně ta náhlá změna.</div><div><br /></div><div>"Čekal jsem, že se to jednou provalí, ale ne tak rychle. Připadá mi ještě skoro jako dítě." Serena ho jen, jak jinak než tišše poslouchala. Najednou byl na Brumbálovi vidět každý rok jeho života, jako by se najednou změnil na starce.</div><div><br /></div><div>"Ale nebudu vás tu nudit svými nářky. Profesorka McGonagallová má jeden pokoj volný, jděte tam. Dokud nebudete mluvit, budete tam, je to lepší než ošetřovna. Vše je už domluvené, stačí zaklepat."</div><div><br /></div><div>Serena mu děkovala pohledem, opravdu netoužila se znovu vrátit do té jámy lvové, ve které proležela poslední měsíc a půl. Zvedla se odešla. Brumbál jí sledoval pohledem, dneska odhalil malinkatý kousek skládačky jejího života a uvědomil si, že i to je úspěch. Kdyby mu to nepotvrdila, asi by tomu ani moc nevěřil.</div><div><br /></div><div><br /></div><div>* * * * *</div><div><br /></div><div>Ticho, konečně ticho. Po celém ránu, kdy se to tady hemžilo lidmi a jednou nejmenovanou osobou, bylo velmi vítané. A hlavně se tím trochu omezila, možnost, že si někdo odnese zranění. O tom totiž Nikol přemýšlela každé ráno, co potkala Molly Weasleyovou. Na celý svět působila Molly Weasleyová jako vzor všech cností, dokonalá matka a mnoho dalšího, ale ve skutečnosti, to byla jen vypočítavá mrcha, která si své děti stavěla na piadestal. Ani se nesnažila Nikol poznat, ne, hned si ji zařadila jako "matku té, která její malinkaté dcerušce ukradla kluka, se kterým ani nechodila".</div><div><br /></div><div>"Tak tady se schováváš," vystrašil jí hlas za jejími zády. No samozřejmě, zase ji někdo našel. Nechápala, proč se prostě nezbalí a nevrátí se zpátky do Ameriky. Tam neměla pořád někoho za zadkem a tam si jí každý vážil.</div><div><br /></div><div>"Čau Nymf."</div><div><br /></div><div>"Nezníš moc nadšeně."</div><div><br /></div><div>"Ani se tak necítím."</div><div><br /></div><div>"Molly tě dusí?"</div><div><br /></div><div>"Jak jinak. Ale nechci se o tom bavit. Spíš mě zajímá, jak si pokročila?"</div><div><br /></div><div>Dora nse zarazila:"V čem?"</div><div><br /></div><div>"No, myslím v tom pátrání. Vypadá to, že se o mě opravdu hodně zajímáš." Dora se na chvíli zarazila, ale pak si uvědomila, že kdyby jí to vadilo, mluvila by asi trochu jiným tónem.</div><div><br /></div><div>"No, zatím mám jen to, že vypadáš úplně stejně jako bystrozorka, která moji rodinu hlídala během první války a pak byla unesena smrtijedi, nebo se to alespoň říká. Dále tu mám tvrzení od Marcuse Whitea, že zmíněná bystrozorka nebyla unesena, ale že šla dělat kariéru, kterou jí v Británii kazila jistá osoba od A. Tvoje přezdívka je Áren a řekla si, že to jsou iniciály - zmíněná bystrozorka se jmenovala Nikol de la Rose, nebo jen Nikol Rosa. Vím, že si to ty, vím to od toho prvního podezření."</div><div><br /></div><div>"Vždy si byla chytrá holka! A tím pádem určitě chápeš, že riskuješ moje utajení."</div><div><br /></div><div>"Ale tobě nejde o nějaké utajení. Podle mě jen nechceš, aby ostatní věděli, že si před lety zbaběle utekla," snažila se ji přesvědčit Dora. "Víš jak všichni trpěli, když si tehdy zmizela. Měla by si jim říc pravdu."</div><div><br /></div><div>"Já jsem nebyla ta, co utekla. Já jen nehodlala zůstat někde, kde mě všichni odsuzují jenom aby se zavděčili Alex. Mě nevadilo, že jsem byla jako poslední, ale když jsem tam byla nedobrovolně. Pro mě bylo STEBALA jediná možnost jak zachraňovat svět, tady bych leda dělala administrativu. A pak tu ještě bylo něco jinýho."</div><div><br /></div><div>"Co?"</div><div><br /></div><div>"Tak tohle jsi ještě nezjistila, alespoň něco. To byl ten samý důvod, proč jsem se vrátila zpět. Já pravdu jednou odhalím, ale do té doby je ještě čas. Ahoj," a zvedla se a odešla. Dora tam seděla sama.</div><div><br /></div><div>Najednou za ní něco zarachotilo a z nějaké staré chodby vylezl trochu zaprášený Remus. Nevypadal zrovna příjemně.</div><div><br /></div><div>"Co to mělo znamenat?" zeptal se ostrým hlasem a zdálo se, že v tu chvíli i zapomněl na to, že se k ní nechtěl přibližovat.</div><div><br /></div><div>"Co myslíš?"</div><div><br /></div><div>Najednou vypadal zkroušeně:"Nikol Smith je opravdu naše Nikol de la Rosa?"</div><div><br /></div><div>Dora se chvíli cukala, ale nakonec povolila:"Jo je."</div><div><br /></div><div>"Takže si nakonec splnila svůj sen, dostala se do STEBALA, ale nechápu jak. Vždyť školu dokončila mezi průměrnými?"</div><div><br /></div><div>Dora mu to teda začala vysvětlovat: "Víš s nimi na škole byla jedna úžasná osúbka Alexandra. Byla to vypůjčená bystrozorka z Francie a podle všech hodnocení z bývalé práce byla dřevo. Ale hned jak přišla k nám, začala patřit k nejlepším a Nikol najednou vyšoupli."</div><div><br /></div><div>"Teď to nechápu ještě víc, Alex by tedy měla taky patřit do STEBALA?"</div><div><br /></div><div>"Ne, je tu ješta jedna věc, kterou nikdo neví. Koukla jsem na její rodokmen a zjistila jsem , že její babička byla víla. To by vše vysvětlovalo. Ve Francii její moc nefungovala, tam jsou proti ní imuní, ale u nás si získala okažitou úctu a všechno, co ona získala bylo na úkor Nikol, kterou samozřejmě nemohla okouzlit a tak se jí nelíbila do krámu."</div><div><br /></div><div>"Tak to byla opravdu chudák. V poslední době byla Alex u nás pečená vařená. Byla kamarádkou Lily a pak se povídalo, že chodí se Siriusem, teda vlastně to řekl James, po tom, co se mu Sirius přiznal, že se zamiloval."</div><div><br /></div><div>"Mě ale nejde do hlavy ten druhý důvod proč odešla a teď se vrátila."</div><div><br /></div><div>"Možná je to jen nějaká blbost, však víš ... <strong><em>počkat! Kolik je vlastně Sereně?"</em></strong></div><div><strong><em><br /></em></strong></div><div>Dora zatím nic nepochopila: "No, je stejně stará jako Harry, takže patnáct."</div><div><br /></div><div>"A to znamená," snažil se Remus, aby to pochopila.</div><div><br /></div><div>"Že spolu můžou chodit?" zkusila to Dora.</div><div><br /></div><div>"Ne," opravil jí Remus. "To znamená, že Nikol musela otěhotnět ve stejnou dobu, co Lily. V době jejího odchodu. A právě Serena byla i důvod, proč se teď vrátila zpět. Určitě je to kvůli jejímu otci."</div><div><br /></div><div>Oba byli vzrušeni informacemi, které dokázali spojit a ani si v tom pátrání neuvědomili, že jsou blízko u sebe, hodně blízko. Najednou Dora skoro zapomněla dýchat a možná se i trošičku přiblížila, zato na Remusovi bylo vidět, jak v něm bojují dvě já. Jednou chtělo urychleně utéct a to druhé chtělo Doru políbit. A naštěstí vyhrálo to druhé. Váhavě se políbili a v tu chvíli si Remus uvědomil, že to je jeho konec. Celou dobu bojoval se svými city jen kvůli ní, ale teď když ochutnal slast, kterou mu sama nabízí, už nebylo cesty zpět. Chtěl ji, tak strašně moc.</div><div><br /></div><div>Po cvhíli se od sebe odtrhli, oba mírně zadýchaní. V tichu se dívali navzájem do očí a viděli jen lásku toho druhého. Ale jejich nádherný okamžik přerušil jekot Molly Weasleyové.</div><div><br /></div><div><em><strong>"Co si to dovoluješ. Já mám právo říkat, co si myslím. A podle mě je tvoje dcera normální štětka."</strong></em></div><div><br /></div><div>Remus se ihned vzpamatoval:"Musíme jít hned dolů, než se navzájem zabijí. Nikol nikdy neměla daleko k soubojům, a hlavně ne u lidí , kteří jí štvali. Kolikrát se jen takhle porvala se Siriusem." A v tu chvíli v Doře vzplálo podezření, ale momentálně nebyl čas o tom přemýšlet, bylo na práci něco důležitějšího.</div><div><br /></div><div>Cestou po schodech už slyšeli ráznou odpověd Nikol : "<strong><em>No zrovna od tebe to sedí. Nejdřív tu ta tvoje řve, že Harry je její, i když s níkdy nechodí a o týden později prohlašuje jak je zpokojená s jiným klukem. Jdi si hledět plotny a nech dospělé povídat!"</em></strong></div><div><strong><em><br /></em></strong></div><div>Oba se na sebe usmáli.</div><div><br /></div><div>Když vešli společně do kuchyně , naskytl se jim pohled pro bohy. Stáli tam naproti sobě. Ozbrojené hůlkami a byl vidět ten markantní rozdíl. Obtloustlá zestárlá paní Weasleyová a Nikol, která naopak kypěla energií a spousta lidí by jí tipla na sourozence její dcery. Zbytek řádu jen stál, co nejdál od nich a sledoval, jak se to vyvine.</div><div><br /></div><div><strong><em>"TY ... ty ... ty ochechule jedna! Jak si dovoluješ mě urážet v mém domě!"</em></strong></div><div><strong><em><br /></em></strong></div><div><strong><em>Nechci ti kazit radost, ale tenhel dům není tvůj, i když bys ho určitě ráda vyměnila za ten váš Křivoklát, barabiznu nebo jak tomu říkáte. Tenhle dům patří Siriusovi. Siriusi, můžu na ní řvát."</em></strong></div><div><strong><em><br /></em></strong></div><div>Ten nevěděl, co si má myslet. Byla tu jeho nenávist k Molly, ale pak tra neschoda s Nikol kvůli Maxovi. Ale pak si řekl, rpoč ne? "Myslím, že můžeš. Přece jen oproti mojí mamce, to bude jen větříček."</div><div><br /></div><div>Remus se uchechtl Doře do ucha a jí naskočila husí kůže, když se jí jeho rty lehce dotkli. "Ale on neví, že tohle je Nikol. Jestli má pořád stejné plíce, tak se máme na co těšit."</div><div><br /></div><div>Nikol se nadechla: <strong><em>Já ti dám, urážet mě nebo moji dceru,"</em></strong> její slova se rozléhala domem, až se zdálo, že dům začíná vibrovat. Paní Blacková nejdříve chtěla taky začít, ale pak si to rozmyslela, protože by neměla šanci. <strong><em>Koukni se na svoje děti. Většina z nich jde raději, co nejdál od tebe a nebo mají tvoji povahu. Jeden dělá vlezdoprdelku na ministerstvu a je kam vítr tam plášť, další před tebou utekl až do Rumunska, Ginny je stejná histerka jako ty a mohla bych pokračovat. Jedině Fred a George za něco stojí, ale ti zase nejsou pro tebe dost dobrí. Tak ti teda něco řeknu milá zlatá. To tvoje neustálý vytahování s tvým rodem a blababla přestane. Já jsem znala osobně tvýho bráchu a můžu říct, že si vždy stěžoval, že si se nevyvedla. A i kdyby na nečem takovýmhle záleželo, jsem na tom o mnoho lépe než ty."</em></strong></div><div><strong><em><br /></em></strong></div><div><strong><em>"No jasně,"</em></strong>nedala se Molly a její tvář už začala nabírat stejný odstín jako její vlasy, <strong><em>Smithovi jsou přece tak mocná rodina (samozřejmě ironie).</em></strong></div><div><strong><em><br /></em></strong></div><div><strong><em>"Ale, ale. Moje přezdívka je Áren - moje iniciály a tím pádem asi není moje pravý jméno Smith. Spíš by ti něco řeklo jméno mého dědečka z matčiny strany, jmenoval se NOV."</em></strong> Věděla, že o téhle linii nikdo z jejích bývalých přátel neví. Přece jen, i její mamka se ke svému otci nehlásila. Nechtěla, aby jí cestu prokousával její původ, který se odvozoval až k samotnému Merlinovi.</div><div><br /></div><div>Ale zdálo se, že na ostatní to má opravdový účinek. Vypadalo to, jako by kuchyní proběhl mrazík - všichni stáli jak sochy a měli svorně otevřené pusy. Molly teď naopak vypadala bledší než kdy jindy.</div><div><br /></div><div><strong><em>"Takže jsem vyhrála</em></strong>," pronesla hrdě a pomalu vykráčela z kuchně. Dnes toho bylo opravdu moc. Nejdřívě to, že Dora už ví vše, ale to ji spíš zbavilo toho stresu, i když se trochu bála, že to někomu řekne. A nakonec tahle hádka s Molly, která málem skončila katastrofou, neboť si právě uvědomila, že celou dobu měla v ruce hůlku. A byla si jistá, že Molly by tu svou nestačila ani zvednout, kdyby se rozhodla něco udělat.</div><div><br /></div><div>"Počkej," ozval se za ní hlas.</div><div><br /></div><div>No super, teď si k tomu seznamu může ještě přidat - hádka se Siriusem.</div> http://bo--ok.blog.cz/1112/20-kapitola http://bo--ok.blog.cz/1112/20-kapitola Vyvolení Sun, 11 Dec 2011 21:40:49 +0100 <div>:-)</div><hr /><div><br /></div><div>Cullenovi opravdu nevěděli, co dělat. Nechtěli si rozhádat Ara, ale zároveň nechtěli zabíjet. Vlastně přepokládali, že se s ní nějak domluví. Ale jak ji mají najít? To byla otázka, kterou si neustále kladli, teda vlastně jen do té doby než v knihkupectví Edward narazil na zvláštní knížku, vlastně to byli komiksy. Sto a jeden příběh Ghoulwoman. Tak už věděli, že tu opravdu je a dokone i zjistili důvod, proč ji Aro nenáviděl. Šla totiž proti upíří podstatě - chránila lidi a zabíjela upíry. Tohle zjištění jim ale ani trochu nepomohlo zjistit, kde ji najít. Po týdnu se tedy rozhodli to nechat na osudu, však on to nějak zaplete.</div><div><br /></div><div>****************************************************************************************************************</div><div><br /></div><div>Dívala jsem se na východ slunce a užívala jsem si ten krásný pocit prvních paprsků na studené kůži. Dnes bude svítit, takže jsem se rozhodla zůstat doma, ale tohle jsem si prostě nemohla odpustit, miluju pohled na mou třpytivou pokožku, je to jako tisíce diamantů. Takhle brzo ráno jsem si nemusela na nic hrát. Mohla jsem se chovat jako upír a nikdo mě nemohl vidět, tak osvobozující, už se těším až to Danovi řeknu a nebudu se muset skrývat.</div><div><br /></div><div>Po hodině, když už se slunce vystoupalo výš, jsem zalezla do bytu a ulehla k posteli k Danovi. Polibky jsem ho pomalu probouzela a mohla mu jen závidět to, že může spát a snít.</div><div><br /></div><div>"Miláčku, kolik je?" přivinul si mě do náruče a já cítila jeho teplo, které mě hřálo a oteplovalo i moji pokožku. Položila jsem hlavu na jeho hrudník a zaposlouchala jsem se do tlukotu jeho srdce. Byla to moje oblíbená skladba.</div><div><br /></div><div>"Ještě brzo, ale říkala jsem si, že by sis mohl dneska vzít volno a mohli bysme den využít trochu jinak," vypadalo to, že se mu můj nápad líbí, protože se usmál a ještě mě víc k sobě přitiskl.</div><div><br /></div><div>"Ani nevíš, jak bych chtěl. Ale zrovna dneska nemůžu, mám moc práce a ještě jsem slíbil tátovi, že se u něj stavím. Potřebuje něco prokonzultovat a taky jsem ještě neviděl jeho novou kancelář."</div><div><br /></div><div>Znuděně jsem si odfrkla a rozhodla jsem se vstát.</div><div><br /></div><div>"Ale já si dám dnes volno."</div><div><br /></div><div>"Tak já přijdu dřív a uděláme si krásné odpoledne, večer," pak se ke mně naklonil a zašeptal mi přímo do ucha ," a samozřejmě noc. Usmála jsem se a dál lenošila, zatímco se Dan chystal do práce. Já vlastně taky musela pracovat, ale musela jsem počkat až odejde. Šlo totiž o moji druhou práci.</div><div><br /></div><div>Když se za ním zaklapli dveře, rychle jsem se převlíkla do černého kompletu a vyrazila na výzvědy. Moje kontakty naznačili, že Volturiovi něco chystají. Nechtělo se mi to znovu řešit. Štvalo mě, že se všichni Voltuirových tak báli. Podle mě jsou to jen nafoukaní tupci.</div><div><br /></div><div>Rychlou chůzí, občas střídanou upířím během (samozřejmě v tmavých uličkách) jsem se dostala do té horší části města. Přece jen tady bylo méně nápadné, když jsme se občas s někým nepohodli a museli zakročit. Než jsem stačila otevřít dveře, už jsem měla volný průchod a vedle se mi mírně ukláněl Jess. Byl to jeden z upírů, kteří se rozhodli přejít na vegetarianskou stravu a dokonce se rozhodl přidat se k mé skupině. I oni všichni si uvědomovali svoji lidskou část.</div><div><br /></div><div>"Vítám, šéfko!" a usmál se. V očích se mu šibalsky zajiskřilo, byl to prostě skoro druhý Emmet. On jediný ji dokázal oprvadu rozesmát, i srdcem. Přesto nesnášela, když ji tak oslovoval, věděl, že ji to rozčiluje a přesto to dělal.</div><div><br /></div><div>"Už si se rozhodl, jaký bude tvůj trest za příští použití tohoto oslovení?" zeptala jsem se sladkým hlasem a usmála jsem se na něj. Věděl, že bych mu nic neudělala, ale přesto věděl, jaké má možnosti. Bez dalšího slova ji pustil dovnitř a zavřel za ní.</div><div><br /></div><div>"Vik, jak se ti to sakra podařilo, že na chvíli zmlknul? Já se o to pokouším už celé století," to promluvila Jessova přítelkyně Mac. Na přivítanou jsme se objali a společně jsme všichni vešli do dolejší místnosti, která nám sloužila jako základna. Nestále nám sem doházely informace o neobvyklých jevech a potulujících se upírech. Hodně lidí chtělo spolupracovat, takže jsme je najali, ale nikdy s námi nepřišli do styku. Netoužili jsme po tom, aby pronásledovali i nás.</div><div><br /></div><div>"Takže, podařilo se mi od mých kontaktů ve Volteře zjistit," začala Mac, "že sem posílají nějakou skupinu, aby to tu přebrala. Ale divný je, že o to vůbec nestáli. Netuším ale, kdo to je a co má v úmyslu. Možná se něco objevé později, ale momentálně nemám nic." Vypadala trochu zklamaně, jako by mermomocí chtěla něco dokázat.</div><div><br /></div><div>"To nevadí," snažila jsem se jí povzbudit," já taky nic jiného nemám. Vlastně jsem spíš uvažovala o tom je nalákat sem. Dát do oběhu nějakou falešnou zprávu a jen si počkat, nebudeme se po nich přece pídit."</div><div><br /></div><div>"Jo to by šlo," přitakal Jess a hned začal rozjíždět akci. Poslal každému známemu upírovi zprávu, že se chystáme formálně uvítat nové velitele města a že je všechny zveme. Ale museli jsme to udělat až za týden. Protože Dan v tý době jede pryč, nechtěla jsem ho do něčeho náhodou zatáhnout, mohli by ho použít jako moji slabinu.</div><div><br /></div><div>Samozřejmě, že se zpráva ihned roznesla z úst do úst a že se nakonec dostala tam, kam měla.</div><div><br /></div><div>***********************************************************************************************************</div><div><br /></div><div>"To nemyslíte vážně," rozčiloval se Jasper. "Přece tam jen tak nepůjdeme, bude to past. Na to dám krk."</div><div><br /></div><div>"Asi ano, ale nemáme jinou možnost. Jinak než tak se k ní nedostaneme, na to je moc chytrá. A musíme konečně vymyslet, co s ní uděláme. Nechci ji zabít," Carlisle se zdál zaujatý ," musí mít velkou moc, když dokázala celou dobu držet Volturiovy v šachu."</div><div><br /></div><div>"A právě o tom mluvím, proč myslíš, že zrovna nás nechá žít?" zařval Jasper a pevně k sobě přitáhl Alici, jako by jim hrozilo nebezpečí právě teď.</div><div><br /></div><div>"Protože ..." začal Carlisle, ale byl přerušen Edwardem.</div><div><br /></div><div>"Dali jste si vůbec práci, aby jste o ní něco zjistili od ostatních upírů. Nemůže tady žít a vládnout, bez toho aby o ní alespoň něco nevěděli," Edward konečně trefil hřebík na hlavičku.</div><div><br /></div><div>Najednou se Alice rozběhla a už jí nebylo, nestačili nijak zareagovat a už byla pryč a něměli šanci ji dohonit. Ne bylo příliš vrlké riziko odhalení i takhle, když to udělala jen Alice. Čekali na ni a Jasper celou dobu bezmocně zatínal klouby, neustále myslel jen na to, co se jí všechno může venku stát, když není u ní.</div><div><br /></div><div>Asi po dvou hodinách se Alice vrátila, ale ne stylem "Všechno mi odpusťe", ne prostě vklidu vešla do domu, jako by šla před chvílí jen tak nakupovat. Posadila se na sedačku naproti Carlisleovi a začala povídat.</div><div><br /></div><div>"Navštívila jsem pár kamarádek a něco mám. Jde o hodně mocnou upírku jak fyzicky, tak i její moc je hodně silná - je šťít, mentální i fyzický, takže na ní nefungují žádné schopnosti. Ale taky se říká, že je hodně mladá, prý se jen tak objevila a chopila se vlády, ale všichni s tím souhlasí. Vlastně ve městě momentálně žijou jen vegetariáni, ty kdo se nechtěli přizpůsobit se museli přestěhovat a nebo byli zničeni. Volturiovi jí prý dali nabídku, ale ona je hodně tvrdě odmítla, což jí taky zvýšilo oblíbenost. Má okolo sebe velkou skupinu pomocníků a společně chrání město, ale nepodařilo se mi zjistit, kde mají základnu. Ten večírek ale bude v jedné opuštěné továrně v Bronxu. Ale to hlavní je, že jsem zjistila i to jak se jmenuje."</div><div><br /></div><div>Edward se napřímil a začal vrčet, najednou působil tak strašně nebezpečně. Alice ho však ignorovala.</div><div><br /></div><div>"Jmenuje se Viktorie nebo Viki. Nevím jestli je to naše Viktorie, ale je tu docela velká pravděbodobnost vzhledem k době, kdy opustila Forks, tehdy když ..."</div><div><br /></div><div>Všichni věděli na co naráží, na jejich odchod od Belly, Edward zavrčel ještě víc.</div><div><br /></div><div>"Nemyslím si, že je to ona," začal Carlisle a snažil se svým hlasem uklidňovat Edwarda. "Nepůsobila právě jako zachránce lidské rasy."</div><div><br /></div><div>"Takže nemáme jinou možnost než tam jít," zhodnotila situaci Esme a přitiskla se ke Carlisleovi. Když už by měla zemřít, chtěla společně s ním.</div><div><br /></div><div>************************************************************************************************************************</div><div><br /></div><div>"Ahoj, miláčku," pozdravil ji polibkem Dan a rovnou se k ní přidal při sledování jedné romantické komedie.</div><div><br /></div><div>"Jaký byl den?" zeptala jsem se, věděla jsem, že mi rád vypráví o svém volném času a o tom, jak u strašně chybím.</div><div><br /></div><div>"Jo, šlo to. Dostal jsem na starost nové klienty, mám s nimi zítra schůzku, ale zdá se, že jsou na burze zběhlí, takže s tím zase nebude tolik práce. Jsou hodně bohatí a tátovi se moc líbí, i když se mu líbí jen proto, že jsou bohatí."</div><div><br /></div><div>"Jsem ráda, že máš tak šlechtenou rodinu, která každému pomáhá jen z lásky k bližnímu," sarkazmus je prostě občas na místě. Tedy né, že by nebyl Danův táta správný chlap, to ne. Ale byl to člověk a jako takový si prostě neuvědomovla, že jsou trochu důležitější věci než peníze a moc. Ale, co. To si člověk uvědomí až něco ztratí, třeba lidskost nebo lásku.</div><div><br /></div><div>"Už si se zase zamyslela," probudil mě ze přemýšlení Dana a s úsměvem mi koukal přímo do očí. "Na co si myslela?"</div><div><br /></div><div>"Na to, že už brzy budeme jen spolu, napořád," přiznala jsem takovou zčásti pravdu a dofala jsem, že na mě není vidět, že tak trochu přibarvuju.</div><div><br /></div><div>"Taky se už nemůžu dočkat svatby."</div><div><br /></div><div>Kdyby tak veděl, že to myslím trochu jiným způsobem. Už brzo jsem z něj chtěla udělat upíra, pak bych se nemusela omezovat s lhaním a přetvařováním. Pak už se nebudu bát, že se mu něco stane, když mě objeví. Pak už se nebudu bát, že mi najednou umře na já nevím co. Lidé jsou tak strašně zranitelní. A to jsem si sama až moc dobře uvědomovala z vlastní skutečnosti. Co jsem byla proti tomu, co jsem dnes!!</div> http://bo--ok.blog.cz/1111/5-kapitola http://bo--ok.blog.cz/1111/5-kapitola Naděje na lidskost Sun, 27 Nov 2011 07:37:48 +0100 <div>Kino ...</div><hr /><div>Byla jsem včera v kině a musím říct, že se mi to dost líbilo. Smála jsem se jako pominutá, i když to bylo většinou u pasáží, které přidali ve filmu. Třeba jen ty přípitky (představa jak jde Charlie na Edwarda s puškou).</div><div><br /></div><div>Určitě doporučuji. :-)</div> http://bo--ok.blog.cz/1111/rozbresk-1-dil http://bo--ok.blog.cz/1111/rozbresk-1-dil Oznamení Fri, 18 Nov 2011 10:48:18 +0100 <div>Další kapitola</div><hr /><div><br /></div><div>Serena ležela na posteli a přemýšlela. Najednou se otevřeli dveře a za nima byl ten na koho čekala. Stál tam Harry, ale výraz na jeho tváři by se asi težko popisoval, byl tak zvláštně smutný a naštvaný zároveň. Serena nadávala, že ho nemůže ani pozdravit a tak upozornit, že je už při vědomí. Musela prostě počkat až trochu zvedne hlavu a všimne si ji. Když se tak stalo, objevil se na jeho tváři malý úsměv, ale ten hned zmizel.</div><div><br /></div><div>"Ty už jsi vzhůru, kdy se to stalo?" zeptal se a přeblížil se blíž k posteli.</div><div><br /></div><div>Když viděl její pokusy o mluvení, zatvářil se ještě víc ustaraněji a pak se opatrně usadil na nevzdálenější kraj postele.</div><div><br /></div><div>"Potřebuju ti něco říct, vím, že můžeš teď jen poslouchat a možná je to tak lepší a pro mě jednoduší. Víš, věděl, jsem, že to naše štěstí nemůže být navždy a taky že ano. Já nechci nikoho ohrožovat a tak už dál nebudu sobcem. Bude pro tebe a tvé zdraví lepší, když nebudeme spolu. Doteď jsme byli plni bláznivých představ o nádherné budoucnosti, ale já možná ani žádnou budoucnost nemám. Předem totiž musím z cesty odvalit kámen a buď to zvládnu a nebo mě Voldemort přemůže. Já se svému osudu vyhnout nemohu, ale tebe můžu zachránit a věř mi, že to pro mě znamená víc než můj vlastní život. Sbohem, doufám, že jsi dost chytrá, abys pochopila, že tohle je to správné řešení. Jsi silná, ale smrtijedi nehrajou fér a Voldemort už vůbec ne. Tvůj únos bylo jen varování a já ho beru vážně. Uzdrav se brzo," a odešel.</div><div><br /></div><div>Serena jen zadržovala slzy a dívala se na jeho zád, ale když se za ním zabouchly dveře, už to nevydržela a rozbrečela se. Udělal to, co řekl, že nikdy neudělá. A ona není schopná dělat nic než plakat. Kterej debil jí poničil ty hlasivky. Kdyby mohla mluvit, bylo by to jiné. Nedokázal by se bránit jejím argumentům. A on si myslí, že se ho vzdá? Najednou přestala brečet. Však ona mu ukáže, co si o tom jeho rozhodnutí myslí a rozhodně to není nic dobrého.</div><div><br /></div><div>Zvedla se, ale to neměla dělat. Hned zahučela zpátky do peřin a vydýchávala mžitky před očima. Po chvilce, když už se obrazy v její hlavě uklidnili to zkusila znovu a tentokrát pomaleji. Sice to stále nebylo v pořádku, ale šlo to snést. Posadila se a konečně se úlevně vymotala z peřiny. Cítila sice chlad, který jí prostupoval, ale zároveň se cítila a trochu víc živá.</div><div><br /></div><div>Měla štěstí, protože to vypadalo, že po tom humbuku, který tu udělala dopoledne Pomfreyová s jejími léky, se ošetřovna uklidnila a další dva náštěvníci ošetřovny celou dobu spali.</div><div><br /></div><div>Serena ale neměla čas se radovat, protože chtěla být, co nejrychleji pryč. Její bosé nohy se dotkli studené podlahy a ona zanadávala. Koho to napadlo stavět hrad z kamenů? Ale neměla jinou možnost, její věci měla u sebe Pomfreyová a ta jí je rozhodně nedá. Potichounku našlapovala až došla k dveřím ošetřovny. To bude nejhorší. Pomalounku, centimetr po centimetru je otevírala a děkovala Filchovi, že je tak často maže. Vyklouzla a ven a tentokrát dveře, co nejrychleji zavřela a plížila se dál.</div><div><br /></div><div>Chodba byla skoro tmavá a úplně prázná. Serena se rychle sunula k cíli, když najednou uslyšela hlasy. Co teď? Rychle se schovala do jednoho brnění a snažila se stát, co nejvíc klidně, i když v jejím stavu to moc nešlo.</div><div><br /></div><div>"Já vám říkám, že mu vůbec nevěřím. Nezdá se mi důvěryhodný a není člen. Nesmí chodit na schůze a je mi jedno kdo je jeho teta."</div><div><br /></div><div>"Severusi. Říkal jsem to již Siriovi a řeknu ti to taky. Neporušitelný slib je neporušitelný a myslím, že když se za něj Nikol přimluvila, bude nám k užitku. Navíc mi někoho připomíná. A i kdybys měl pravdu, bude lepší ho mít po ruce."</div><div><br /></div><div>"Příště si najděte lepší schovku," ozvalo se jí přímo u hlavy tichým hlasem. "Max je milý kluk a nechápu co se vám ..." zbytek se ztratil v další chodbě, kterou dvojice šla.</div><div><br /></div><div>Serena si oddychla, sice ji odhalil Brumbál, ale ten to na ní neprozradí, ten je príma. Teď ale co, kam půjde. Napadlo ji jediné místo, kde mohla být sama sebou a to byl její domov. Ne ten v Americe, to bylo jen přechodné bydliště na pár let. Myslela tím dům, ve kterém prošla výcvikem. Tam se z ní stala opravdová členka STEBALA, tam se zamilovala. Pomalu kráčela do nejvyššího patra a snažila se vyhledávat tmavá zákoutí, aby ji náhodou někdo neodhalil a i to se málem několikrát stalo. Vždy se ale stačila rychle schovat.</div><div><br /></div><div>Došla až k KNP, ale zjistila, že je k její smůle už obsazená, ale protože neměla jinou možnost, jak se dostat z hradu, musela počkat. Čekala asi tak patnáct minut, když se dveře komnaty otevřeli a z nich vytančila zvláštní dívka. Její vlasy měly barvu měsíce a okolo krku měla víčka od máslového ležáku. Serena ji znala od vidění, ale nemohla si vzpomenout, jak se jmenuje. Říkají jí nějak Střelka, Střelkyně ... ne, to je blbost ... jo, už vím. Bylo to Střelenka.</div><div><br /></div><div>Zdálo se že tančí pryč, ale ona se najednou otočila a podívala se přímo do tmavého kouta, kde se choulila Serena.</div><div><br /></div><div>"Ty musíš mít asi hodně ráda kouzla. Strachapoudové to z tebe cítí a nechtějí odejít," promluvila s klidem, jako by přesně věděla, kdo tam je. "Ty jsi Serena, že?</div><div><br /></div><div>Serena vyšla ze stínu a snažila se chovat nenuceně, ale dívčina mysl ji trochu mátla. Ale přikývla.</div><div><br /></div><div>"Já jsem Lenka Láskorádová, ale všichni mi říkají tou roztomilou přezdívkou Střelenka. Je to hezké, že mě takhle odlišují od ostatních," Serena chtěla něco říct o tom, že ji spíš považují za bláznivku, ale pak si uvědomila, že stejně nemůže nic říct a i kdyby mohla dívka jí byla sympatická a ta její dětská naivita byla roztomilá, nechtěla ji ranit.</div><div><br /></div><div>"Tak sbohem, Sereno. Doufám, že se ještě uvidíme a dej sipozor na ty strachapoudy," a odskákala někam za roh a při tom si pobrukovala nějakou chytlavou melodii. Serena jen zakroutila hlavou, taky by chtěla být takhle volná.</div><div><br /></div><div>Když za pět minut seděla ve svém pokoji a poslouchala rádio, cítila, že se jí nálada přece jen o trochu zlepšila. Ne že by to Harrymu nějak zazlívala, ale nelíbilo se jí to, jak ji podceňoval. A pak to nakonec rozhodl za ni, vždyť měli ještě spoustu možností a on se prostě rozhodl a ani stádo koní s nim nehne, zatracený paličák.</div><div><br /></div><div>Najednou se dveře jejího pokoje otevřeli a tam stál Max, zdálo se, že ho ani trochu nepřekvapil, že ji tam vidí. Jako by prostě věděl, že tam je.</div><div><br /></div><div>"Ale, ale. To už si tak rychle utekla z ošetřovny?"</div><div><br /></div><div>Serena už už chtěla odpovědět, ale pak si uvědomila svůj malý problém, tak začala po pokoji hledat papír a tužku. Nějaký našla a tak mu napsala (teď prostě to, co Serena napíše, bude jako by to řekla)</div><div><br /></div><div>"Jen jsem potřebovala vydechnout. Nejdřív ten únos, pak se probudím, zjistím, že jsem byla více než měsíc v bezvědomí, ještě tak měsíc nebudu mluvit a nakonec se se mnou Harry rozešel."</div><div><br /></div><div>"Cože," přečetl si vyjeveně Max ," zdálo jste se jako perfektní pár, už jsem čekal jen svatební oznámení."</div><div><br /></div><div>"Nechce mě prý ohrozit, ale co já si to nějak zařídím. Ale co ty, slyšela jsem, že máš problémy s řádem."</div><div><br /></div><div>"Ale," mávl rukou ,"ani mi nepovídej. Neustále mám za sebou dva čmuchající psy. Snape po mě pase, protože se nemůže dostat přes moji nitroobranu a to mu připadá divné, takže mě považuje za špiona a Sirius si prozměnu myslí, že spím s tvojí matkou. Ne, že by Nikol nebyla kočka, ale ježíš marja, vždyť by mohla být skoro moje matka!!"</div><div><br /></div><div>Serena se dusila smíchy, vypadalo to, že se fakt nenudil.</div><div><br /></div><div>"Ty se nesměj. Sirius teď s tvojí mamkou nemluví a k tomu ještě tvoje bezvědomí. Sečteno a podtrženo, tvoje mamka je jako časovaná bomba a je nebezpečné před ní cokoli říkat. I když poslouchat z bezpečné vzdálenosti je zábava. Třeba před týdnem to schytala Weasleyová, zase měla nějaký nechutný narážky na to, že si asi zakopla o vlastní hůlku a podobně. Tentokrát se ale Nikol neudržela a Weasleyvá trávila dva dny přilepená na stropě kuchyně."</div><div><br /></div><div>Serena nevěděla, co má dělat. Jestli se má smát a nebo rovnou vybuchnout smíchy. Škoda, že tam nebyl, aby to mohla vidět.</div><div><br /></div><div>"A co, jak si jinak zvykáš?" napsala na papír a snažila se to doprovodit tázavým výrazem.</div><div><br /></div><div>"Je to fajn, všude tady z toho dýchá ta atmosféra kouzel, úplně jiné než v Americe. Ale už se začínám trochu nudit, tady není do čeho rejpnout. Doma jsem občas vypomohl. Však víš nějaký ten únos nebo přepadovka, ale tady a ještě, když mě řád ta sleduje."</div><div><br /></div><div>"Tak se občas stav v Bradavicích, ráda tě uvidím a taky ti to tam můžu ukázat. Bonus k tomu bude neustálý doprovod jednoho netopýra s mastnými vlasy."</div><div><br /></div><div>"No až na ten bonus se mi to docela líbí. Nevím jak ty, ale mě Snape ani trochu nesedí. Taťka ho ale úplně nesnáší. Stále mu nemůže odpustit, že kvůli němu zabili Potterovi. A ještě se to stalo u něj v hospodě, myslím, že může být Snape rád, že je táta za oceánem a že si to s ním nechce vyřídit."</div><div><br /></div><div>Oba dva si ještě chvíli pvídali, ale pak se musela Serena přece jen vrátit do Bradavic. Její zmizení by mohlo vyvolat domněnku, že ji znovu unesli a nechtěla, aby to někdo řešil. Hodlala jen zalést do své postele a spát.</div><div><br /></div><div>Strávila celé odpoledne s Maxem a cítila se volná. Vlastně popsala několik papírů, které později spálila, aby je nedej bože někdo nespatřil. Bylo to jako, když ještě s Harrym nechodila a byli jen přátelé. Ne, že by teda s Maxem něco plánovala. On byl opravdu jen a jen kamarád. Ale jemu mohla říct jako jedinému celou pravdu, on věděl o všem. Nebude se přece svěřvat mamce, která má ještě k tomu sama starostí dost, jestli s ní táta nemluví. No jo uráží se jako malý kluk, prostě poberta.</div><div><br /></div><div>Serena se pomalu plížila z KNP a i tentokrát se držela stínů, ale její únava už se začala projevovat a ona nedopatřením schodila jedno brnění a třaskavý zvuk se odrážel v několika vlnách po celé chodbě. Jestli to neprobudilo celý hrad, tak jsou asi hluchý. Rychle se snažila dostat co nejdál, ale už zaslechla Filchovy kroky a plácání tlapek paní Norrisové. Rozběhla se tedy na druhou stranu a pospíchala, neměla zájem o to, aby dostala trest.</div><div><br /></div><div>Utíkala nejvyšší rychlostí a ke svému potěšení se zvuk kroků vzdaloval. Pospíchala do společenské místnosti a dorazila tam během chvíle, ale strašně zadýhaná. Její kondičce prostě neprospělo lenošit, bude na tom muset zapracovat. Chtěla vejít, když si najednou uvědomila, že nezná heslo. Nemohlo zůstat to, které měla ještě ona, měnilo se minimálně dvakrát za měsíc. "No super, strávím noc na chodbě."</div><div><br /></div><div>Posadila se na schody a vydýchávala běh a snažila se rozumně uvažovat. No, pořád je to lepší než noc na ošetřovně pod drobnohledem Pomfreyové. Mohla by ještě poslat zprávu Harrymu, ale bude na ni reagovat, teď, když se s ní rozešel. Mohl by si myslet, že je to jen finta, jak ho dostat zpátky. Najednou se buclatá dáma s trhnutím probudila a vyvalila na Serenu ještě zamlžené oči.</div><div><br /></div><div>"Copak tu chceš?" zdálo se, že neměla dobrou náladu, možná to večer trochu přehnala s vínem, ale ona si prostě nedá říct.</div><div><br /></div><div>Serena na ni mohla tak akorát koukat, protože nemohla mluvit. Buclatá dáma začala nabírat rudou barvu a vypadala opravdu velmi naštvaně. Co bychom taky po ní chtěli, když ji probudíme uprostřed noci a ještě si myslí, že s ní nemluvíme.</div><div><br /></div><div>"Co si to dovoluješ, za celou tu dobu, co jsem tady se to ještě nestalo. Ty ... ty ...." Serena už se nedozvěděla, co je, protože je vyrušil hlas za jejími zády. Byla ráda, že ho slyší, ale zároveň se jí do té konfrontace nechtělo. Ale asi nemá jinou možnost. Přece jen je Blacková a de la Rosa dohromady a ani jedné z jejích rodin nechybí odvaha. Otočila se a připravila se na nejhorší ...</div> http://bo--ok.blog.cz/1111/19-kapitola http://bo--ok.blog.cz/1111/19-kapitola Vyvolení Wed, 09 Nov 2011 16:20:48 +0100 <div>Čau, vím, že je to po dlouhé době, ale já prostě nemohla psát. Spálila jsem se totiž, když jsem vyndavala buchtičky z trouby, prostě šikula. Doufám, že se vám bude líbit.</div><div>P.S.: Cullenovi</div><hr /><div><br /></div><div><br /></div><div>A jak Bella řekla tak se i stalo. Začala zabíjet upíry ve městě i v okolí. Sice na ni Volturiovi posílali svoje poskoky, ale k jejímu štěstí to zatím bylo jen malé skupiny obyčejných bojovníků. Volturiovi měli totiž hlavní problém na východě. Rumuni začala znovu vystrkovat růžky a tak museli hasit koudel pod zadkem a ne si dělat zálusk na Ameriku.</div><div><br /></div><div>*****************************************************************************************************************************</div><div><br /></div><div>Byla jsem naprosto spokojená. Co si víc může žena přát, měla jsem skvělou práci a úžasného přítele. Byla jsem naprosto spokojená. S Danem jsme spolu byli už čtyři roky a náš vztah se tačal posouvat na další úroveň. Nejdříve to začalo kartáčkem v koupelně a pár věcma a nakonec jsme si společně pronajali velký byt přesně mezi našemi prácemi. Samozřejmě, že jsme ho platili na půl, nesnášela jsem drahé dárky a na to si musel zvyknout. Nikdy mě neohromil, žádný drahý šperk, čímž jsem strašně udivovala Dana. Byl zvyklý na holky, které by pro drahokam upsali duši a já jsem se smála jeho útrpnému výrazu, pokaždé, když jsem s díky vracela drahé šperky.</div><div><br /></div><div>Avšak začala jsem se děsit, toho, po čem pokukoval, když jsme procházeli okolo klenotnictví, koukal na snubní prstýnky! Nikdy jsem nepovažovala svatbu za důležitou, přece jen jsem dcera své matky. Začala jsem o ní vlastně uvažovat až s Edwardem, ale ne přímo. Jen jsem si v té době myslela, že to bude napořád. Ale teď, nevěděla jsem, jestli je Dan ten pravý. Ne, nikdo se nemůže vyrovnat Edwardovi, ale je velmi dobrá náplast. Ale to by znamenalo to, že mu musím říct moje tajemnství a nakonec ho proměnit. Je naše láska dost silná na věčnost.</div><div><br /></div><div>Nedělalo by mi problém ho přeměnit, ale nevěděla jsem, jestli k tomu mám důvod. Dan byl vysněný princ každé ženy a já ho mám ráda. Tak jsem si řekla, že tomu dám volný průběh.</div><div><br /></div><div>*****************************************************************************************************************</div><div><br /></div><div>Bella ale nevěděla, že její osud se rozhoduje někde jinde. V jednom městě, v jednom paláci, tři upíři. Konečně se rozhodli. Rozhodli se nahradit nepřítele váhavými spojenci. Co na tom jestli budou protestovat, mají to rozkazem. Nikdo si s nimi nesmí zahrávat.</div><div><br /></div><div>****************************************************************************************************************</div><div><br /></div><div><br /></div><div>Trochu zaraženě jsem seděla a snažila se působit, co nejvíc nenápadně. Byla jsem na jedné té akci, ale dnes byla něčím jiná. Jasně, není jen tak, že se otec vašeho přítele stane starostou, ale stejně, cítila jsem v sobě i něco jiného. Všude okolo mě byli navlečené dámy a já si připadala trochu nemístně, to ve mě zůstalo ze staré Belly, ale já vědělam že to přejde a budu zase ta nová světová Viky.</div><div><br /></div><div>Zrovna jsem zahlídla Danovu matku, vypadalo to, že mě hledala, neboť ke mě hned přiběhla.</div><div><br /></div><div>"Viktorie, drahoušku, jak se máš?" zeptala se jí obvyklým rozevlátým způsobem. Ale jinak byla úžasná, každý ji musel mít rád.</div><div><br /></div><div>Obejmula jsem ji a cítila to mateřské objetí, které mi chybělo. Byla to jedna z těch báječných chvilek, kdy jsem se cítila jako člověk a ne jako krvežíznivé monstrum.</div><div><br /></div><div>"Dobře, děkuju za optání Camil. Neviděla jste někde Dana, někam se vypařil s kamarády a já ho nemůžu najít." Nechtěla jsem znít jako stíhačka, ale nechtěla jsem tu taky být sama. Přece jen, tohle není moje oblíbená společnost. Snoby moc nemusím.</div><div><br /></div><div>"Myslím, že jsem ho někde zahlídla, ale už nevím kde. Určitě tě za chvíli najde, nemůže bez tebe být, jste stále jako dvě hrdličky. A myslím, že ty tak vyčníváš z davu, že až bude chtít bude hned u tebe."</div><div><br /></div><div>Musela jsem se usmát, byla to milá paní, i když Esme ... Abych z hlavy dostala nežádoucí myšlenky, rozhodla jsem se obejít pár známých, které tady přece jen mám, většinou z nemocnice, nebo jejích sponzorů. Všichni mě rádi viděli, i když na některých bylo vidět, že se musí přemáhat, aby mi pochválili vzhled, no jo nad upíří krásu není.</div><div><br /></div><div>Okolo pasu mě objali ruce a já věděla kdo to je. Na jeho srdce už jsem byla navyklá a poznala bych ho mezi tisíci. Vypadalo to, že se stále nepoučil z našeho prvního setkání. Začal mě líbat na krku a já se cítila tak strašně příjemně. Ale tady to nebylo vhodné, otočila jsem se mu v náručí a posledním polibkem ukončila show. Viděla jsem několik lidí jak na nás zírá, bylo mi jasné, co si myslí. Zavídí!</div><div><br /></div><div>"Kde jsi byl, miláčku?" zeptala jsem se.</div><div><br /></div><div>"Ale, potřeboval jsem něco zařídit, ale pak jsem cítil, že mi něco schází," a ještě jednou mě políbil.</div><div><br /></div><div>Cítila jsem se moc, moc příjemně. Jeho teplé tělo rozehřívalo to mé kamenně studené a mě jako by znovu proudila krev v žilách. Už jsem začínala věřit, že je to ono. To, co bude na celý život. Ať se jde Edward bodnout. Teď jsem se neudržela já a políbila jsem ho. No jo, jsme to dva nenasyti.</div><div><br /></div><div>Od té doby jsme se nerozdělili a společně ruku v ruce jsme proplouvali sálem a bavili se. Pak si ale Danův otec vyžádal ticho a pronesl strašně nudný projev, o tom, co chce jako starosta změnit. Prostě obvyklý kecy, co bych jiného čekala. Najednou mi ale Dan pustil ruku a vydal se k němu. Jeho otec už skončil a podal mu mikrofón. Zdálo se mi to divné, hlavně to, jak byl Dan nervózní. Normálně byl ten nejklidnější člověk jakého jsem znala.</div><div><br /></div><div>"Prosím ještě jednou o vaši pozornost, i když se jedná o trochu něco jiného. Jak jistě víte, už dlouho chodím s Viktórií Mersovou a tak jsem se rozhodl. Vezmeš si mě?" položil tu otázku a já se najednou zasekla. Milovala jsem ho, ale tohle by znamenalo i to, že ho proměním a pak jsem se rozhodla. On je ten pravý. Všichni na mě zírali a mě došlo, že jsem ještě neodpověděla.</div><div><br /></div><div>"Ano, vezmu si tě," řekla a jsem a vydala jsem se mu naproti. Bylo vidět, že mu spadl obrovský kámen ze srdce. Najednou se mi všechno zdálo jasné, můj život a teď do něj patří i Dan. Ale musím mu říct, co jsem a čím chci aby se stal. Já vím, jsem sobec, ale já se ho rozhodně nevzdám, jen proto, aby žil lidský život. Já vím, co ta slova znamenají. Žít lidský život bez lásky znamená vlastně nežít. Projev sobectví bylo spíš to, že mě nechal samotnou, než to, že by mi vzal duši.</div><div><br /></div><div>Obejmuli jsme se. Šeptal mi do ucha slova lásky a já se cítila úžasně. Tohle bylo to, po čem jsem toužila. Objímali jsme se a cítili lásku toho druhého. Po té mi navlíkl prstýnek a musíte uznat, že je nádherný.<img width="460" height="368" src="http://nd05.jxs.cz/202/298/13bf805ced_80522760_o2.jpg" /><img width="560" height="280" src="http://nd05.jxs.cz/887/152/a6693e26e7_80522784_o2.jpg" /></div><div>Cítila jsem se jako princezna, která konečně po všem utrpení našla svého prince a bude žít šťastně až do smrti.</div><div><br /></div><div>*******************************************************************************************************************</div><div><br /></div><div>Zatímco si ale Bella prožívala nejkrásnější okamžik svého života, blížilo se něco, co jí ho určitě obrátí. A stane se to vážně, nebo už má Bella jiné plány. Jisté je, ale že v jedné new-yorkské bohaté čtvrti práve zastavovali tři auta. Kanárkově žluté porche, černý mecedes, jeap a STŘÍBRNÉ VOLVO! Ani jeden z nich se netvářil nadšeně, přijeli sem na příkaz Ara a nemělo jinou možnost než převzít kontrolu nad městem, i když sami toužili jen po mírumilovném obyčejném životě. Teď k tomu museli ještě zlikvidovat mocnou upírku a mít nastarost celou Ameriku. Koho by to bavilo No vážně?</div><div>Bylo jich sedm, tři páry a jeden osamělý, stále smutný upír. Co záleželo na tom, že byl jeden z nejkrásnějších upírů a že by si mohl vybírat. Jeho srdce bylo mrtvé, zemřelo s tou, kterou miloval. Kterou nedokázal ochránit, i když její nebezpečí sám způsobil. Jeho trestem nemohla být rychlá smrt, ne on se rozhodl. Jeho trestem bude žít osamocenou věčnost bez ní. S kamenným srdcem a bez duše.</div><div><br /></div><div>Jak se zdálo osud měl s Bellou jiné plány. Co se teď stane. Vrátí se ke starému životy, který vedla jako Bella, a odpustí Cullenům, kteří ji opustili. Nebo zůstane jako ghoulwoman a Viky, spolu se svým úžasným přítelem Danem. A může k tomu vůbec říct svůj názor i on. A záleží vůbec na jejím rozhodnutí. Přece jen, Cullenovi mají úkol a Arovi se nebude líbit, že ho nesplnili, Bella neBela.</div><div><br /></div><div>*******************************************************************************************************************</div><div><br /></div><div>Z jejich zasnoubení měli všichni jejich známí strašnou radost a hodně jim to přáli. Přece jen po čtyřech letech byli stále jako hrdličky, to se jen tak nestává. Věděli, že Viky má tajemnou minulost, ale kdo z nich ne. Každý z nich měl temné tajemnství a tak se nepídil po cizím.</div><div><br /></div><div>Stále jsem přemýšlela jak to Danovi říct. Přece jen nemůžu jen tak udělat večeři a pak mezi sousty říct, že jsem upír a že ho chci proměnit. To není obyčejné téma a normální člověk se nezachoví jako jí tehdy, když jsem se to dozvěděla. Bude řvát, utíkat, házet na mě svěcenou vodu, probodávat mě kolíkem. Netuším, co ho v té chvíli napadne. A nebo to vezme jako já, s klidem a naopak o tom bude chtít vědět všechny podrobnosti. I když už většinu z nich musí znát, musí vidět, že skoro nejím, nechodím na slunce a skoro každé dva tejdny na chvíli zmizím. A spoustu dalších věcí.</div><div><br /></div><div>Ale i tak, určitě mu připadá, že držím dietu, nechci být moc opálená a jsem trochu samotářský tip. Všichni lidi si raději lžou sami než aby přiznali, že existuje něco, co oni nechápou a nedokážou vysvětlit.</div><div><br /></div><div>Ale já chci aby mě konečně poznal takovou jaká ve skutečnosti jsem. Žádná stará Bella a nová Viky. Prostě aby poznal mě, ké pravé já, kteréé nikdy nemělo čas vyplavat na povrch. Možná předtím s ...Edwardem, ale s Danem ne. Neznal mé tajemství a proto musel stát za hradbami, ale brzo už tomu tak nebude.</div> http://bo--ok.blog.cz/1110/4-kapitola http://bo--ok.blog.cz/1110/4-kapitola Naděje na lidskost Fri, 28 Oct 2011 04:57:44 +0200 <div><br /></div><div>Další kapitola, Max se setká s řádem. Komu bude nápadný a kdo ho bude naopak naprosto ignorovat. A co se stane Sereně?</div><div>Nevím jak vám, ale nám davájí učitelé pěkný záhul, takže nevím kdy přibude další kapitola.</div><hr /><div><br /></div><div>Sirius bloudil po ústředí naprosto duchem nepřítomný. Poslední dobou to takhle bylo pořád a mohla za to jedna osoba. Zdálo se totiž, že ji něco změnilo. Od té doby, co opatrovala Serenu a Harryho, byla zcela vyměněná. Najednou netrávila v řádu ani chvíli navíc a kdy mohla tak se ulila i z porady. A když už k nim zavítala, básnila jen o svém synovci, který si chtěl hrát na angličana. Žádné :Ahoj, stejskalo se mi. Nebo něco podobného. Žádný polibek na přivítání, vlastně dělala jako by skoro neexistoval.</div><div><br /></div><div>Ale dnes se rozhodl to změnit a to i kdyby ona nechtěla. Věděl, že dnes má přijít, protože hlásila, že dorazí o trochu později a už se moc těšil. Byl na ni sice trochu naštvaný, ale jemu určitě zcházela a nemohl se dočkat, až se děti uzdraví. Musel tady sedět a nic nedělat, i kdyby byl raději s ní Za tu dobu, co byla pryč si totiž něco uvědomil. Sice se nemohl vybrat, kterou Nikol miluje víc, ale hlavní je to, že bez ní nemůže být.</div><div><br /></div><div>Porada už začala, ale Sirius ignoroval Brumbálovi řeči a vypadalo, že si toho nikdo nevšiml, ale to by nesměl být Snape mistr ve svém oboru (špiónství).</div><div><br /></div><div>"Blacku, někoho čekáš? Nebo jen ignoruješ nebezpečí, ve kterém se nacházíme?" Promluvil naprosto mrazivým hlasem, že v něm každý cítil jeho nepřátelství. Ne, že by se Sirius choval jinak, byli prostě oba jako malé děti.</div><div><br /></div><div><br /></div><div>Už to vypadalo, že se na něj Sirius vrhne, ale zabránil mu v tom rachot krbu, ze kterého se vyhrabal černá koule.</div><div><br /></div><div>"To nemůžou angláni najít nějaký jiný způsob cestování, u nás už dávno funguje mentální teleportace," asi by pokračoval dál, kdyby si nevšiml, že na něj celá kuchyň vyjeveně zírá. "Pardon, ale jste tady opravdu sto let za opicema."</div><div><br /></div><div>Jako by si nevšímal jejich výrazů si v klidu sedl na nejbližší prázdnou židli a dal nohy na stůl. Jako by tady snad byl doma. Jeho chování všechny dostalo na zadek. Přijde si sem jako mistr světa amoleta a nikomu nevysvětlí, co tady dělá. Ale očividně patří k někomu v řádu, protože nikdo jiný by mu nemohl prozradit polohu.</div><div><br /></div><div>"Mladý muži?" zeptal se zdvořile Brumbál a Max se na něj otočil a zvědavě si prohlížel svého strýce. Zdál se mu o tolik jiný než jeho otec, jako by byl starší než on o celé půl století. Abeforth se udržoval ve formě tím neustálým napětím, které patřilo k jeho práci. Tss, jeho strýc Albus proti němu vypadal jako stařec a k tomu ještě ty nemoderní vousy. Vždyť bílá se dnes nenosí, to ví přece každý.</div><div><br /></div><div>"Čekám na tetu," odpověděl tak, že nikdo nechápal o nic navíc. Jen Siriusovi se rozsvítilo, to bude Nikoliin amícký synovec, oprsklý na to byl dost.</div><div><br /></div><div>Najednou se ozval krb podruhé a zněj vylezla vysmátá Nikol, tohle byl opravdový úsměv, který zdobil její tvář jen velmi vyjímečně. Hned jak přišla pozdravila všechny a přisedla po bok Max. Pak si, ale všimla jak na ní zírají a tak vysvětlovala:"To je Max, vždyť jsem vám o něm vyprávěla. Bude u mě teď nějakou dobu, protože jeho otec má problémy v práci..."</div><div><br /></div><div>Max si potichu dodal ,"které jsi mu způsobila ty." Nikol ho zaslechla a dloubla ho do žeber.</div><div><br /></div><div>"Doufám, že nevadí, že jsem ho vzala s sebou. Zavázala jsem ho neporušitelným slibem."</div><div><br /></div><div>Brumbál se ještě chvíli trochu mračil, ale nakonec kývl. Většina členů to akceptovala, ale přesto Maxe ještě nějakou dobu provrtávali dva pohledy. Jeden patřil Siriusovi, které u se zdálo trochu divné, že Max není Nikol ani trochu podobný a vzbudilo to v něm trochu žárlivost. To víte, Max nebyl zrovna k zahození, i když je vlastně skoro o generac mladší. Žárlivost se prostě neřídí rozumem.</div><div><br /></div><div>Druhý koho Max škrábal na jazyku byl Snape. Přece i on si všiml jeho podoby a poprvé si musel připustit, že už taky stárne. Ale věděl, že Maxe už někdy viděl. Ty oči si pamatoval, ale komu patřili, to si nemohl vzpomenout. Už začal senilnět jako Brumbál.</div><div><br /></div><div>Nikol byla ráda, že Maxe přijali tak klidně. Docela se bála, že mu nebudou věřit a bude ho muset poslat domu. Věděla, že on je rád, že je konečně venku, už z toho začal trochu cvokatět, jak byl neustále doma zavřený. Ale ona potřebovala vytvořit jeho identitu. Teď už bude moci chodit s ní na akce nebo naštěvovat Bradavice. Viděla na něm, jak se mu líbí v Anglii, ale zároveň se v něm prala ta touha po modernizaci a tu nemohl čekat v tak konzervativní zemi jako je Velká Británie.</div><div><br /></div><div>Sama ale měla radost z jiného důvodu, chtěla dneska zůstat v ústředí přes noc a rozhodně nehodlala spát, teda alespoň ne celou dobu. Strašně jí za tu dobu chyběl a ona se těšila jak si to vynahradí. Měla poslední dobou starostí nad hlavu a těšila se jak v jeho náručí zapomene na všechno.</div><div><br /></div><div>Když schůze skončila, zůstala nenápadně s Maxem pozadu a poslala ho domu. Hodil po ní vševšdoucím pohledem a zmizel v krbu. Nikol se tedy pomalu vydala do pokoje v nejvyšším patře. Věděla, že tam bude, vždycky v tuhle dobu chodil krmit Klofana. Ani se neobtěžovala klepáním a vešla. Seděl tam opřený o ruku a díval se hipogryfovi přímo do očí, jako by ji ani nevnímal. Zezadu ho objala a vychutnávala si to teplo, které ji obklopilo. On ale nijak nereagoval, jako by zamrzl na místě. Po chvíli se najednu z jejího sevření vymamil a sedl si vedle Klofana a dál ho bezeslova krmil.</div><div><br /></div><div>"Co se děje?" zeptala se Nikol a opravdu nic nechápala. Čekala, že mu bude chybět, jako on jí a místo toho tohle.</div><div><br /></div><div>"Já nevím, to mi řekni ty. Najednou zakážeš sebemenší naše kontakty, přece jen mohla si mi alespoň napsat nebo zatelufonovat.."</div><div><br /></div><div>"...zatelefonovat," opravila ho automaticky.</div><div><br /></div><div>"To je jedno. Pak když se uzdraví se prozměnu úplně zblázníš do svého synovce a nemluvíš o ničem jiném než o něm. Nechci nic říkat, ale neni ti moc podobný. Krk bych a to nedal, že nejste příbuzní. Takže mi laskavě nelži do očí."</div><div><br /></div><div>"Máš pravdu, není můj synovec, ale to na tom nic nemění. Proboha, vždyť je stejně starý jako moje dcera. Vypadám snad jako pedofil?"</div><div><br /></div><div>Nemělo ale cenu mu něco vysvětlovat, byl to prostě Sirius a když si on prostě řekl, že je to tak, už mu to nikdo nevymluvil. Prostě si řekl, že je Max její milenec a bylo mu jedno, že to popírá i jeho vlastní zdravý rozum. Možná to byla jeho uražená pýcha a ješitnost.</div><div><br /></div><div>"Tak jo," rozhodla se Nikol,"odmítám se o tomhle s tebou bavit. Až se rozhodneš chovat rozumně tak se ozvi, momentálně se s tebou odmítám bavit."</div><div><br /></div><div>"No jasně, jdeš za ním, že jo?" obvinil ji Sirius a začal být čím dál víc iracionální.</div><div><br /></div><div>"Jo, jak jinak. Vždyť u mě bydlí. Chovej se na svůj věk, je to dvacetiletý kluk, co by dělal se mnou a proč bych ho já potřebovala, když mám tebe."</div><div><br /></div><div>Ale nezdálo se, že by její slova na Siriuse nějak působila, dál uraženě seděl a krmil Klofana. Nikol se rozhodla odejít, není tady pro nějakýho zamrzlýho puberťáka, který by ji nejraději přivázal doma a nepouštěl z domu. Ale přišlo jí to líto. Tak dlouho na něj čekala a on teď musí začít žárlit a zrovna on, který ji způsobil tu největší bolest v životě. Nedokázala tomu zabránit a rozbrečela se ještě předtím než vešla do krbu. Nechtěla už tam být ani o minutu navíc, ještě aby pokračoval. To tak.</div><div><br /></div><div>Ale místo aby se přemístila domů, rozhodla se, že se ještě projde. Doufala, že ji to přivede na jiné myšlenky. Zrovna teď nepotřebovala, aby jí vědomí zaplňovali osobní problémy.</div><div><br /></div><div>* * * * * * * * *</div><div><br /></div><div>"Ale, ale. Kohopak to tu máme?" zeptal se Malfoy a usmál se. Po tolika dnech se mu to konečně podařilo, splnil svůj úkol. Dokázal najít Serenu samotnou a sám měl s sebou mnohonásobnou přesilu zmijozeláků a havraspárců. Zdálo se, ale že se jen tak nevzdá. Ihned se postavila do bojové pozice a začali bojovat. Vypadalo, že jí to nedělá žádn potíže a možná by je i porazila, kdyby ji najednou někdo netrefil kouzlem do zad. To se ze stínu vyloupla tmavá postava v plášti.</div><div><br /></div><div>"Nechte ji ležet v lese," promluvila zahalená žena a překvapivě jí poslechli. Jako by se jí dokonce báli.</div><div><br /></div><div>Když Serena nedorazila ani na oběd a a ni na věčeři, začali ji všichni hledat. V tu dobu dorazila i Nikol a společně s Harrym pátrali všemi svými silami. Probděli noc a prohledávali hrad od sklepení po půdu, dokonce i všechny tajné chodby. Teprve druhého dne je napadlo prohledat i les a našli ji ležet nedaleko Hagridova domku. Byla stále v bezvědomí a silně podchlazená z toho jak ležela celou noc v lese. Nikol i Harry s ní probděli noc na ošetřovně, kde o ni pečovala madam Pomfreyová.</div><div><br /></div><div>Harry si celou dobu nadával, že to dovoli. Stalo se jí to kvůli němu, stejně jako všem. Cedrikovi, rodičům a mnoha dalším nevinným, kteří bojovali proti Voldemortovi se slepou vírou, že ho Harry dokáže porazit. Jak to má ale dokázat, když nedokáže ochránit ani vlastní přítelkyni. Mohl za to a to už nechtěl znovu prožít. Musí to udělat, to co věděl vlastně celou dobu. Musí jí nechat žít, aby přežila.</div><div><br /></div><div>* * * * * * * * *</div><div><br /></div><div>Serena se probrala a nevěděla nic. Co se s ní stalo? Kde to je ? Jediné, co dokázala vnímat, byla bolest, která prostupovala každou buňkou jejího těla. Teprve po chvíli si začala uvědomovat souvislosti a vzpomněla si na ten útok. Jeidné, co si nevybavovala, byla tvář toho sraba, který ji trefil do zad. Nojo, co měla čekat od zmijozeláků. Do zad by vrazili nůž i vlastní matce, kdyby jim to zachránilo život.</div><div><br /></div><div>Pokusila se otevřít oči, ale světlo ji naprosto oslepilo a ona musela víčka znovu zavřít.Pokusila se o to znovu, ale tentokrát o mnoho pomaleji a začala si zvykat na ostré světlo venku. Zdálo se jí jako by koukala přes nějaké hodně silné brýle, tak měla rozmazaný obraz před sebou. Přesto poznala ošetřovnu, ale ta byla naprosto prázdná. Bylo jí to divné, kde je madam Pomfreyová, Harry a mamka. Uměla si představit, jak zrovna oni dva museli řádit, když se ztratila. Už si dovedla představit jejich přednášku o bezepečnosti a ostražitosti.</div><div><br /></div><div>Najednou se pohli dveře od kanceláře a pozádu z nich vyšla madam Pomreyová. Nikol ji chtěla upozornit, ale najednou nebyla schopná vydat ani hlásku, jako by ji někdo sebral hlas. Proto pouze propalovala ošetřovatelku pohledem a doufala, že se otočí. Madam Pomfreyová se ale neotočila, jen klidně a tišše uklízela ostatní lůžka a až po hodné chvíli se dostala až k Sereně. Když si uvědomila, že se probudila, vypadala jako by viděla ducha.</div><div><br /></div><div>"Slečno Smithová," zvolala radostně,"jsem ráda, že jste se konečně probudila. Už jsme ani nedoufala, že se to stane tak brzo."</div><div><br /></div><div>Serena na ni vykulila oči,nechápala, co tím ošetřovatelka myslela. Pak se pokusila naznačit, že nemůže mluvit, ukázala na krk a spoustu dalších věcí. Ale zdálo se, že jí ošetřovatelka rychle pochopila a zatvářila se velmi smuutně.</div><div><br /></div><div>"Vaše hlasivky byli poškozeny, byla jsem nucena je zafixovat, a to znamená, že nějakou dobu nebudete mluvit. Ještě tak měsíc, ale nejsem si jistá, jestli se zcela zhojí. Bylo to závažné zranná a spolu s těmi dalšími, jste byla ve velmi závažném stavu. Je zázrakem, že jste bya v bezvědomí jenom měsíc a půl."</div><div><br /></div><div>"Cože!" pomyslela si Serena. "Byla v bezvědomí měsíc a půl?"</div><div><br /></div><div>"Ano,měsíc a půl. Ale je to skoro zázrak, že jste se vzpamatovala tak brzo. Vaše matka a samozřejmě pan Potter tu málem i spali, ale jistě chápete, že se tak dlouho nemohl vyhýbat svým povinostem. Ale počkejte jen chvíli a budou tady, začíná obědní pausa. Vždy si jen odkočí do školy a je tu hned. Přitom je překvapivé, že ve všech předmětech stíhá látku. Vaše matka by měla dorazit odpoledne, dnes má nějakou práci v Americe a pověřila mě, abych vás hlídala. Jsem to ale, nemáte hlad?"</div><div><br /></div><div>Najednou si Serena uvědomila, že má šílený hlad. Sice jí dávali vyživovací lektvar, ale ten nezasytí. Už se těila na pořádnou bradavickou stravu, ale madam Pomfreyová ji převezla, když jí dala jen obyčejnou krupicovou kaši. A ona se tak těšila na biftek a pěkně krvavý.</div> http://bo--ok.blog.cz/1110/18-kapitola http://bo--ok.blog.cz/1110/18-kapitola Vyvolení Wed, 12 Oct 2011 18:14:02 +0200 <div>Napla jsem vás z minula? Takže hlásím návrat. </div><hr /><div><br /></div><div>Harry a Nikol ani nehnuli brvou, oba dva na sobě nedali znát strach, i když věděli, že jsou v pasti. Ani jeden nechtěl, aby ublížili Sereně. Musí kapitulovat.</div><div><br /></div><div>"Co tu chcete?" zeptal se jeden kouzelník, který ale překvapivě mluvil britským přízvukem. Mohlo mu být tak dvacet, ale vypadal velmi mužně a vyspěle. Nedalo se pochybovat, že mohl někoho zneškodnit i bez hůlky.</div><div><br /></div><div>"Jen jsme někoho hledali," odpovědal klidně Nikol, ale přesto bylo z jejího hlasu znát odstín strachu. Harry věděl, že si právě vyčítá, že je vůbec vzala s sebou a nebyla sama, i Harry si to vyčítal.</div><div><br /></div><div>"To je mnohoznačná odpovědět."</div><div><br /></div><div>Možná by pokračovali v téhle nic neříkající konverzaci ještě nějakou chvíli, kdyby jeden z dalších kouzelníků nazahalekal:"Hele, koukejte, myslím, že máme tučnou kořist. Kolik myslíte, že nám dají za HARRYHO POTTERA?" V jeho hlase bylo znát čistou radost, určitě už počítal peníze za Harryho hlavu.</div><div><br /></div><div>Ostatní se na Harryho chtěli vrhnout, ale autoritativní hlas hocha, který s nimi před chvílí mluvil je zarazil :"Myslím, že to není dobrý nápad, řešit to sami. Myslím, že s ním bude mít otec nějaké plány. Jdeme!"</div><div><br /></div><div>Zdálo se, že mezi nimi má velké postavení, neboť ho skoro bez námitek poslechli a všichni společně vykročili k zamřížovaným dveřím. Pomalu je vedli vlhkými chodbami plnými tmy. Harry neustále mrkal na Serenu, která šla jen o několik kroků vedle něj, stále se strachoval, jestli jí předtím nijak neublížili. Ale ona se naopak zdála velmi klidná. Harrymu to připadalo trochu zvláštní. Šli nějakou dobu, když vylezli v jednom velkém domě, který trochu připomínal i palác, ale zdál se opuštěný, i když v něm bylo okolo dvaceti lidí. Seděli do kruhu až na jednoho, který seděl na jakémsi trůně a líně poslouchal, co mu ostatní říkají. Hned jak vešli, všichni přestali mluvit a jen na ně zírali. Naopak jejich věznitel promluvil a dál kráčel k sedícímu muži.</div><div><br /></div><div>"Otče? Mám pro vás překvapení," zdálo se, že ho něco pobavilo. I muži se v očích najednou rozhořeli plamínky. Harry to nechápal, unikl mu snad nějaký vtip. Zdálo se, že všichni jenom čekají na reakci toho zvláštního muže.</div><div><br /></div><div>"Zmizte!" řekl tichým hlasem, ale přesto z něj byla znát jeho autorita a všichni se ihned zpakovali. Kdyby mohli, asi by se i plazili. Zůstali tam jen oni, jejich věznitel a jeho mocný tatínek.</div><div><br /></div><div>Když se i za posledním opozdilcem zavřeli dveře, zvedl se muž ze židle a vydal se k nim. "Koho si mi to přivedl, Maxi?"</div><div><br /></div><div>"Harryho Pottera. Náhodou nás překvapili v Díře, chytli jsme jeho kamarádku a tak jsme nemuseli ani bojovat."</div><div><br /></div><div>"Potěšil si mě," usmál se muž a Harry myslel, že se mu snad něco zdá. Zdálo se mu, že barvu, kterou měli oči neznámého už někde viděl.</div><div><br /></div><div>"Vítám, vás ve svém skromném příbytku, jmenuju Aberforth a tohle je můj syn Maxmilián."</div><div><br /></div><div>"Max," opravil ho trochu naštvaně jeho syn a pomalu se posadil na jednu ze stoliček, které stáli okolo dveří. Pravděpodobně byli pro nějakou stráž, kdyby bylo nutné hlídat dveře. Jeho otec, ale dělal, že ho neslyšel a pokračoval.</div><div><br /></div><div>" ... vím, že se vám dostalo trochu zvláštního zacházení, ale jistě chápete, že musíme být opatrně. Proto by mě zajímalo, co děláte tady, myslel jsem, že tě Brumbál nepustí ani na krok z Bradavic," a podíval se Harrymu přímo do očí. Ten nebyl schopen přerušit ten kontakt, natož se pohnout, ale nakonec přece jen odpověděl.</div><div><br /></div><div>"Mě by naopak zajímalo, odkud máte tak dobré informace? Přece jen jste dost daleko od Bradavic."</div><div><br /></div><div>Aberforth se usmál a v jeho modrých očích se zablesklo: "Vždy mě zajímali plány mého drahého bratra."</div><div><br /></div><div>Po jeho prohlášení nastalo ticho, všichni to potřebovali srovnat v hlavě. Takže Brumbálův bratr vede gang v Americe, dobrá ironie. Největší kouzelník právě končícího století si ani neumí ohlídat svého vlastního bratra. Možná právě z tohohle faktu pramení ta jeho touha všechno ovládat a řídit.</div><div><br /></div><div>Zdálo se, že Nikol věděla něco víc než ostatní, protože se nezdála až tak překvapená, spíš jako by se bavila.</div><div><br /></div><div>"Tak ty jsi zmizel do Ameriky po první válce a já jsem si říkala, kam si se ztratil? Ale musím ti říct, že jsi se změnil, málem jsem tě nepoznala, no jo člověk je smrtelný. A tohle je ten malý kluk," a ukázala na nechápajícího Maxe ," který lezl Brumbálovi na krk a tahal ho za vousy. Člověče, to bych nevěřila, co s tebou udělá patnáct let. A jak se vůbec má Kate?"</div><div><br /></div><div>Aberforth na ni vydešeně koukal. Co to je za ženskou a jaktože o něm toho tolik ví? Samozřejmě, že Nikol nepoznal, zaprvé jí víděl jen párkrát a za druhé tu bylo to její kouzlo. Asi na něm bylo vicět, že neví kdo je, protože se nad ním Nikol slitovala a začala mu to vysvětlovat. Ale spíše se zdálo, že je ještě víc vyjevený než předtím. Však je to pořádně zamotaný příběh a to ještě neskončil a kdo ví jak dopadne (a to nevím ani já a to to píšu).</div><div><br /></div><div>"Ty jo, Nikol. Z tebe se ale stala pěkná kočka, to by člověk nevěřil. A tohle je tvoje dcera, je ti podobná, ale někoho mi ještě připomíná, počkat já si vzpomenu, už vím ...ale to není možný ... to přece nejde ..."</div><div><br /></div><div>Koukl na Nikol s otázkou v očích a ona mu jenom kývla. Těď mu to konečně pěkně zapadalo.</div><div><br /></div><div>"Vlastně tady nejsem osobně," začala Nikol a vyndala odznak STEBALA. "Ty nahoře zajímá, jaké máš plány. Jistě chápeš, že se jim tvoje podnikání moc nelíbí, mohlo by se totiž stát, že by si zásoboval opačnou stranu. Potřebuju nějakou záruku, jinak budu nucena zakročit," bylo vidět jak ji to mrzí.</div><div><br /></div><div>"Nejsem schopen ti něco takového dát, jakýkoli písemný důkaz naší spolupráce by mě mohl poškodit a zničit tak mé obchody. Ti, kterým prodávám, nechtějí bý jmenovaní. Myslím, že tudy cesta nevede, naše spolupráce nesmí být oficiální."</div><div><br /></div><div>Najednou promluvil Max, který celou dobu seděl a poslouchal, co se okolo něho děje. "Myslím, že by tu bylo jedno řešení."</div><div><br /></div><div>Všihni na něj vykulili oči, co tí sakra myslí. I jeho otec se zdál zvědavý, co vymyslel.</div><div><br /></div><div>"Můžeš poslat jako záruku mě. Budu dostatečně důvěryhodný pro STEBALA, ale nemůžu tě tím ohrozit. Víš, že mi můžeš důvěřovat, nikdy tě nezradím. A víš jak rád bych se podíval do Anglie, možná se setkat se strýčkem Albusem a trochu ho potrápit. Přece jenom, je to i moje vlast." Viděl na svém otci, že mu to není po chuťi. "Víš jak mu bude šrotovat v hlavě, když mu budu povědomý, ale nebude schopný mě zařadit."</div><div><br /></div><div>Zdálo se, že tím probudil otcův zájem. Asi měl nemoc všech sourozenců - škodolivost. Strašně se mu líbila myšlenka, že by Albus, ten kterého mu vždycky předhazovali, zklamal. Vlastně by to nebylo tak hrozné, Max potřeboval nějakou akci a Anglie je teď ve válce.</div><div><br /></div><div>"Souhlasím, ale musí se mi Nikol zaručit kouzelnickým slibem, že se ti nic nestane. Přece jen jsi můj jediný dědic," zdálo se, že ani Nikol nic nenamítá a tak bylo rozhodnuto a Max šel balit. Harry se Serenou se nabídli, že mu pomůžou, protože si chtěli prohlídnout sídlo a hlavně se i trochu seznámit s Maxem, který se k nim podle všeho stěhuje.</div><div><br /></div><div>Max se k nim opravdu nastěhoval a ihned zapadl. Všichni si ho oblíbili a i on s cítil v Anglii velmi vítán. I když z ní zatím viděl jen pár mudlovský vesniček. Museli mu totiž udělat krytí a tak Nikol začala nenápadně vyprávět o svém synovci, který je v Americe a žije jen s otcem, pak začala víc. Jak by rád poznal Anglii a že ho někdy pozve. Většinou ji ani nikdo neposlouchal a poštěl to druhým uchen ven, ale přece jen jim něco zůstalo i v hlavě. Když byla Nikol konečně spokojená, rozhodla se s Maxem zajít do Příčné. Harry se Serenou už se mezitím vrátili do školy, zázračně vyléčení z Dračích spalniček.</div><div><br /></div><div>Přemístili se do jednoho tmavého místa v Děravém kotli a rozhlídli se okolo. Kšefty v tuhle temnou dobu optavdu nekvetly. Hospoda byla prázdná až na pár stálých štangastů, ale i ti se tvářili trochu vyděšeně a své ohnivé whiskey, do sebe hodili trochu ve spěchu.</div><div><br /></div><div>Vyšli ze stínu a otevřeli dveře, které vedli k zadnímu dvorku, na kterém otevřeli tajné dveře mezi cihlami. Max se zdál ohromený, přece jenom magie má v Anglii dlouhé kořena narozdíl od Nového kontinentu. Nikol se musela jen usmát, jí pro změnu připadala divná White Street v New Yorku. Zdála se jí moc moderní a necítila z ní tu magii, která prosakovala v Anglii z každého obchodu a předmětu. Byli to dvě rozdílné kultury a každá měla své přednosti, ale i zápory.</div><div><br /></div><div>"Chceš něco určitého, nebo se budeme jen tak potloukat?" zeptala se svého hosta a musela se usmát. Teď už to nebyl dospělý muž, ale zase mladík, který slintá nad nejvovějšími košťati. Už byl totiž nalepený na výloze Prvotřídních potřeb pro Famfrpál a málem líbal i sklo, jen aby se dostal blíž ke Kulovému blesku, který ležel za vitrínou už celé dva roky. Bylo to koště, které trhlo rekord nejlepšího koštěte nejdelší dobu. Zatím se nikomu nepodařilo Kulový blesk překonat, byl prostě dokonalý.</div><div><br /></div><div>"Když budeš hodný chlapec," usmála se cukrově na Maxe, který ji už chtěl okřiknout, ale ona pokračovala, "možná ti ho Harry půjčí."</div><div><br /></div><div>"On má Kulový blesk? Mě ho táta odmítl koupit, řekl, že na sebe nemám upozorňovat, že by to mohlo být m poznávací znamení a pak by mě mohl někdo unést. Nějaký jeho nepřítel."</div><div><br /></div><div>Nikol se ho pomalu snažila odvést pryč, protože toho musela spoustu stihnout a on ji trochu zdržoval. Musela vyzvednout nějaké mudlovské peníze u Gringottů, protože se chystala na malou přestavbu bytu a rozhodně na to nechtěla kouzelníky. Měla s nimi špatné zkušenosti. Podle ní jsou na manuální práci lepší mudlové než kouzelníci. Neboť kouzlem dílo strácí cenu. Když si takhle nechávala v Americe předělávat byt, musela to pak udělat sama, protože nebyli schopni zacházet s mudlovskými předměty a málem jí topením vytopili byt (jako vodou, ne že by až tak topili). Ještě teď se musela smát jejich zděšenému výrazu.</div><div><br /></div><div>Pomalu procházeli příčnou a Max Nikol povídal o svém dětství. Co se stalo potom, co odešli do Ameriky. Max si toho sice moc nepamatoval, ale rodiče mu vše vyprávěli, takže byl schopen Nikol popsat jejich život. Nikol velice zamrzelo, když zjistila, že Kate je mrtvá, měla ji velmi ráda. Byla velmi milá a občas působila vedle výbušného Aberfrotha trochu křehce, ale to pouze na první pohled. Ve skutečnosti byl Aberfroth dost pod čepcem a jejich domácnost řídila ona. Taková chtěla být i Nikol a najedno si uvědomila, že se jí to vlastně tak trohu splnilo. Má dům a okolo sebe děti. Své, které má z jedné neopatrné noci, pak milovaného syna jejích nejlepších přátel, který zůstal sám jako kůl v plotě a nakonec tenhle malý gangster, který teď seděl vedle ní v zmrzlinárně a cpal se třetím pohárem.</div><div><br /></div><div>Všichni tři už sice vypadali jako dospělí a i se tak chovali ( jen se občas chtěli bavit), ale ve skutečnosti to byli děti. Jaká je to doba, která nutí tak mladé lidi, pozvednout jejich hůlky a bojovat za jejich svobodu a nebo dokonce život. Viděla je všechny už bojovat a viděla, že jsou mnohonásobně lepší než většina dospělých kouzelníků, ale přesto jí připadalo nepřirozené je nechat jít. Vždyť i ona v jejich věku měla jin starosti než válku, která v té době taky byla. Myslela na kluky, na první pusu, nebo jak se pomstít Pobertům za jejich kousky.</div><div><br /></div><div>Ne, tahle válka musí skončit co nejdřív, aby nebyly zmařeny další duše a další životy. Kolik dětí bude muset ještě obětovat svůj nevinný pohled a kolik z nich zahynout, jen aby byl Voldemort konečně pod drnem. A bude to vůbec stačit, nenastoupí na jeho místo někdo jiný a pak další a další. Nebude to začarovaný kruh, ve kterém se střídají dvě období- válečné a meziválečné.</div><div><br /></div><div>Ne, tohle by nešlo. Společně porazí Voldemorta a pokusí se nastolit ve světe pořádek a mír. A doufejme, že už navždy a nebo alespoň na hodně dlouhou dobu.</div> http://bo--ok.blog.cz/1110/17-kapitola http://bo--ok.blog.cz/1110/17-kapitola Vyvolení Tue, 04 Oct 2011 19:05:21 +0200 <div>Ahoj, vím, že na tuhle kapitolu čekáte. Ale zároveň s tím špatná zpráva. Zítra odjíždím na pět dní do Itálie a vracím se až v neděli. Jedu tam se školou, takže žádný internet a ani notebook. Proto nečekejte, že tam budu psát. Ale až přijedu, tak vám to vynahradím.</div><hr /><div><br /></div><div><br /></div><div>Jako by mi dal život novou šanci a já konečně žila. Na všech frontách se mi dařilo a já byl na prosto spokojená. Nejen, že se mi podařilo potírat zločin, ale i můj osobní život nabral plné obrátky. Dan byl všude, když jsem ráno vyšla před dům, stál tam s kafem a čokoládovou koblihou. Samozřejmě, že jsem to hned za rohem nenápadně vyhodila, ale bylo to strašně roztomilý. Neustále mi volal a zval mě na oběd, ze začátku jsem moc nechtěla, chtěla sem na to jít pomalu, ale on naléhal a já už to pak nemohla zastavit. Taky už nikdo nezabrzdí vlak, když se rozjede bez brz (dobře upír jo, ale to teď neřešme).</div><div><br /></div><div>Zrovna jsme byli na jedné romantické večeři v jednom z těch podniků tři a půl hvězdičky, kde nás samozřejmě přednostně uvedli. Nešli jsme k těm "obyčejným" stolkům, kde se tísnili slavné celebrity a akcionáři, ne my šli do soukromého salnoku, který nám zaručoval naprosté soukromí. Otevřel mi dveře a přidržel je s malou úklonou, vždy se snažil chovat jako gentleman, ale bylo na něm vidět, jak to má jen naučené, neměl to vžité jako E... jako on.</div><div><br /></div><div>NE!! Už zase ho s ním srovnávám. Bello, musíš se naučit, že dokonalost prostě neexistuje a když už, tak ne dvakrát. Druhý Edward se kvůli tobě prostě nenarodí.</div><div><br /></div><div>Uvedl mě do tmavé místnosti, kterou ozařovali poze svíčky, které stály po obvodu místnosti. Vypadalo to strašně romanticky a to ani nemluvím o těch růžích, které byli snad všude a jak to vonělo. Teď s mými vylepšenými smysli, jsem tu vůňi měla všude. Zdálo se, že byl rád, že se mi to líbí. Tak jsem ho políbila, líbilo se mi, že se o mě zase někdo staral. Strašně mi to totiž chybělo, i teď když jsem upír.</div><div><br /></div><div>"Na, co máš chuť?" zeptal se mě a podržel mi židli, na kterou jsem se posadilo. Věděla jsem, že součástí rande bude i tohle divadlo a ani trochu jsem se na to netěšila. No jo, co se dá dělat.</div><div><br /></div><div>"Jen těstovinový salát, musím si dávat pozor na karbohydráty."</div><div><br /></div><div>Vypadalo, to že ho má odpovd vůbec nevyvedla z rovnováhy, byl zřejmě zvyklý, že jeho společnice nejí, aby náhodou nepřibrali. Mě to prozměnu sloužilo jako dobrá výmluva, abych nemusela jíst to bláto. Opravdu to tak chutnalo.</div><div><br /></div><div>Sám nám nalil nějaké drahé červené víno a já ani nekoukala na značku, věděla jsem, co bych si dala raději. Taky červené, ale více sytější a trochu hustější a skladované při teplotě 37,5 stupně Celsia. Už dlouho jsem nebyla na lovu, musím zase udělat náštěvu Kanady. Vždycky jednou za čas chodím na velký lov někam daleko a piju tak dlouho, dokud nemám žaludek na vodě. Do dalšího lovu mi pak většinou stačí sem tam nějaká malá svačinka v podobě králíka v Central Parku nebo v lesích v okolí.</div><div><br /></div><div>Nebudu vám vyprávět o věčeři, protože ta stejně byla jen předehrou k tomu dalšímu. Samozřejmě, že jsme skončili u něj v bytě. Dan ho měl opravdu nádherný. Doufám, že vám stačí fotky, protože na to nestěčí slova.</div><div><img width="500" height="333" src="http://nd05.jxs.cz/375/680/f794e8a70b_80039888_o2.jpg" /><img width="700" height="420" src="http://nd05.jxs.cz/806/658/6388d43346_80039906_o2.jpg" /><img width="700" height="420" src="http://nd05.jxs.cz/088/169/2f072dbbfc_80039935_o2.jpg" /><img width="700" height="420" src="http://nd05.jxs.cz/896/697/bee731e74e_80039949_o2.jpg" /><img width="700" height="420" src="http://nd05.jxs.cz/042/663/5e5dffa0d6_80039973_o2.jpg" /><img width="700" height="420" src="http://nd05.jxs.cz/409/902/a6e6751f58_80040003_o2.jpg" /><img width="700" height="420" src="http://nd05.jxs.cz/212/748/2b48b9e23e_80040056_o2.jpg" /></div><div><br /></div><div>(Nevím jak vy, ale já bych neváhala ani chvíli a tenhle byt bych vzala. A ten výhled a co teprve ty hodiny.(</div><div><br /></div><div>Je vám doufám jasné, co pokračovala, ale já jsem si své poprvé moc neužila. Neustále jsem se musela soustředit na své sebeovládání a na svou sílu. Přece jen jsem ho pod sebou nechtěla rozmáčknout jako mouchu. Jasně bylo to příjemný, ale moji mysl zaměstnávali úplně jiné věci. On se naopak zdál zcela spokojený a pak se jeho dech, předtím dýchavičný z podaného výkonu, začal uklidňovat a po chvilce jsem zjistila, že usnul. Vypadal tak roztomile, když spal a já se musela usmát. Takhle vypadal o mnoho mladší než byl, přesto jsem na jeho tváři zahlédla už pár malých vrásek, byl jen člověk.</div><div><br /></div><div>Já nikdy nic takového mít nebudu. Né moje kůže je jako ocel, hladká a krásně lesklá, ale tvrdá a studená. Dříve jsem na upírství neviděla ty stinné stránky, které na něm viděla Rose. To, že se neměníte, jste stále stejní a studení. Celou věčnost. A to říkám já, po desítce let, co to musí být pro ty, co žijí už celá tisíciletí. Připadá mi to jako očistec na zemi. Ne, já jsem našla smysl věčnosti, chránit před ní ostatní.</div><div><br /></div><div>Ne o tomhle jsem nechtěla přemýlšet, rozhodla jsem se to tady trochu projít, když Dan spí. Zatím jsem na to totiž neměla možnost. Vždy jsem jenom přišla a šli jsme rovnou do ložnice a ostatní místnosti jen prolítli. Teď jsem se rozhodla si to vynahradit.</div><div><br /></div><div>Měl velmi zvláštní vkus. šude měl moderní nábytek a všemožné vymoženosti, ale obrazy měl hodně staré. Ale mě zaujal především jeden určitý. Byla na něm dívka, mohlo jí být sotva osmnáct, ale byla krásná. Co to říkám, byla nádherná.<img width="800" height="943" src="http://nd05.jxs.cz/380/512/3b3aa9d57c_80040546_o2.jpg" /></div><div><br /></div><div><br /></div><div>Když jsem přišla blíž, uviděla jsem podpis autora v pravém rohu, ale nebyl známý, vůbec nic mi neříkal. Ale v levo bylo jméno Adel M. Prohlížela jsem si obraz a přemýšlela jsem na, co ta dívka myslela? Její pohled byl jaksi smutný, jako by toho už hodně prožila a přitom byla tak mladá.</div><div><br /></div><div>Uslyšela jsem za mnou kroky, podle všeho už se Dan vzbudil. Nechala jsem ho aby se ke mně přiblížil a on se zřejěm už poučila a promliuvil na mě předtím než mě obejmul.</div><div><br /></div><div>"To je prababička, byla velmi krásná, prý mám po ní oči. Byla velmi krásná, nejkrásnější ve městě. Ironií bylo to, že ten koho ona milovala, ji nechtěl, byl to její bratranec a jediné, co ho zajímalo byla válka. Ten obraz byl pro jejího budoucího manžela, mého pradědečka. Byl milý a ona ho měla ráda, ale její srdce měl její milý, zemřel a ona se s ním ani nemohla rozloučit. S ním jejich rodová linie zanikla. Vždycky když se podívám na ten obraz, říkám si, že se nikdy neožením bez lásky, protože vidím tu bolest v jejích očích."</div><div><br /></div><div>Viděla jsem ji taky, tu samou, co jsem si prožila sama. To, že vidíš, že někdo tvou lásku neopětuje. Ale ona byla donucena žít dál a já .. já vlastně taky. Musela jsem žít dál a Dan, je moje jízdenka životem.</div><div><br /></div><div>************************************************************************************************************************************</div><div><br /></div><div>Byla jsem zase na jedné akčice, ale tentokrát jen pá zlodějů, kteří chtěli šperky v jednom zlatnictví. Stačilo se jenom ukázat a už byli pryč. Prostě věděli, kdo jsem a nemusel jsem říct ani slovo a to se mi líbilo, ten respekt. Pokračovala jsem dál v hlídkování s úsměvem. Už byla stanovena hierarchie a já jsem na vrchu. V tom jsem ucítila, že mě někdo sleduje, byl to ten strašně nepříjemný pocit v útrobách. Ohlídla jsem se, ale samozřejmě nic. Takže nějaký upír si chce hrát? Tak ať, ale podle mých pravidel.</div><div><br /></div><div>Najednou jsem se rychle vydala přes střechy na úplně opačnou stranu NY. Věděla jsem, že je za mnou, ale nemohl mě dohonit, na to jsem byla příliš rychlá. Počkala jsem za jedním rohem a pak stačilo ve správnou chvíli napřáhnout ruku a chytit.</div><div><br /></div><div>Svírala jsem jeho hrdlo a stačilo málo a byl by zněj prach. On ale z posledního vzduchu pronesl slovo, kterého jsem se i já trochu děsila. "Vol..volturiovi."</div><div><br /></div><div>Pustila jsem ho a on spadl na zem. Když se vzpamatoval poklekl v naučené póze a zeptal se:"SMím promluvit, madam." Zdálo se, že byl velmi dobře vychovaný a já se musela usmát nad tím oslovením.</div><div><br /></div><div>"Už spusť a nezdržuj."</div><div><br /></div><div>"Posílají mě, abych se s vámi dohodl na pravidlech ..."</div><div><br /></div><div>"Tak pozor, tady platí jen jedny pravidla a to MOJE!"</div><div><br /></div><div>"O to právě vládcům jde, vaše velebnosti," byl opravdu hodně nervózní. "Chtějí vám dát na starost východní pobřeží. Velmi totiž obdivují pokrok, kterého jste dosáhla i jim jde o zachování utajení a to, co se stalo n New Yorku bylo velmi nepříjemné. Naše tajemnství bylo dohaleno a byl velmi nutný váš zásah. Vládci jsou s vámi velmi spokojeni."</div><div><br /></div><div>To si snad dělá srandu? Já tady chráním lidi a on hned začn o zachování utajení, co mi je po tom, jestli o nás lidi ví? Já jim zachraňuju jejich životy, protože si moc dobře pamatuju tu bezbranost proti upírské síle a rychlosti.</div><div><br /></div><div>"Tak a já ti řeknu tohle. Tvoji vládci si mohou myslet, co chtějí, ale já rozhodně tohle nedělám pro ně. Tohle je moje území a nezáleží na tom, jestli o tom rozhodli oni, ale já na tom, že jsem to řekla JÁ, komprendo?"</div><div><br /></div><div>Polykal jen sliny a já se musela smát, byl ze mě strašně vystrašený a tak mě něco napdlo. Jen jsem napřáhla ruce a vrhla se na něj. Začal couvat a pak jsem ...tleskla ... a on zmizel jako pára nad hrncem. No jo, upíří jsou srabi.</div><div><br /></div><div>"Tss, oni se rozhodli. Na to jim opravdu kašlu."</div><div><br /></div><div>Celý následující den jsem měla špatnou náladu a štěkala jsem na každého, kdo mi přišel pod ruku, dokonce i na Dana a Lis. Byla jsem jako časovaná bomba, takže jsem raději vypadla dřív z práce, abych někoho nezabila. Procházela jsem se ulicemi a snažila se uklidnit a překvapivě to začalo fungovat. Pozorovala jsem ty spěchající lidi a uvědomila jsem si znovu, že je musím chránit a proto jsem tady a co mi záleží na těch oslech, co sedí na zadku někde v Itálii a myslí si, že jim patří svět.</div><div><br /></div><div>Perličku na tom přidala ještě osmiletá holčička, která s maminkou seděla na jedné lavičce v Central Parku. Její maminka četla noviny a malá měla neustále spoustu otázek, jako všechny děti, ale jedna mě opravdu zarazila.</div><div><br /></div><div>"G -H-O-U-L-W-O-M-A-N," namáhavě četla na titulní stránce. "Mami? Ona opravdu existuje, ale já myslela, že je to pohádka? Až budu velká, budu jako ona."</div><div><br /></div><div>Musela jsem se usmát, byla tak strašně roztomilá. Uplyne pár let a nikdo si ani nevzpomene, proč mi tak říkají. Já totiž vymýtím upíry z města. Tohle je prostě moje město a musí se s tím smířit všichni upíři, Volturiovi, lupiči a všechny kartely a gangy, prostě všichni, kteří si sami dělají nároky. Je MOJE!!!</div> http://bo--ok.blog.cz/1109/3-kapitola http://bo--ok.blog.cz/1109/3-kapitola Naděje na lidskost Mon, 26 Sep 2011 22:06:28 +0200 <div><a title="Jednorázovky" href="http://bo--ok.blog.cz/rubrika/jednorazovky" target="_self">jednorázovky</a></div> http://bo--ok.blog.cz/1109/jednorazovky http://bo--ok.blog.cz/1109/jednorazovky HP-Povídky Thu, 22 Sep 2011 20:03:26 +0200 <div>Takže vybrali jste si Naději na lidskost, napiště, jakou chcete příště.</div><div>Tentokrát žádné povinné komentáře, ale pokaždé mi to dá více chuti psát. Je to jen na vás.</div><hr /><div><br /></div><div><br /></div><div>"Ještě jednu rundu," zasmála se Bella na tmavovlasého barmana, který na ni kulil oči. Dnešní večer se opravdu vydařil a ona se cítila úžasně, poprvé dokázala zapomenout. Dokonce byla schopná si hrát na člověka a pila s ostatními ty patoky, které dostávali její přátele do ještě lepší nálady. Vlastmě si připadala jako by k nim patřilo a vůbec nezáleželo na tom, čím je. Co na tom, že je upírka, do jejího života to nezasahuje. Ona má dva životy, Viki - úspěšnou, oblíbenou, lidskou a ghoulwoman - nebezpečnou, bojovnou a upírskou. Její dvě já jsou jako den a noc, nejde je mít zároveň a to se jí líbilo.</div><div><br /></div><div>"Tady to je," usmál se už trochu vzpamatovaný barman a podával mi tác s několika koktejly.</div><div><br /></div><div>"Díky," poděkovala jsem mu a slyšela jsem, jak mu poskočilo srdce, asi bych si měla na svůj úsměv pořídit zbrojní pas. Taky se mi vždycky podlomila kolena, když se na mě usmál. Ach , to byly časy - plné nevědomosti.</div><div><br /></div><div>Vydala jsem se pomalu k našemu stolu, abych náhodou některý z nápojů nerozlila a rozhlížela jsem se kolem. Vypadalo to tady fakt jako v pekle, všude bylo šero jen okolo stěn prosvětlovalo červené světlo, které připomínalo oheň, i výzdoba odpovídala. Tento bar byl opravdu v kurzu, myslím, že jsem v dálce zahlídla i Paris a tu její imitaci psa.</div><div><br /></div><div>"Tak jsem tady," zahalekala jsem.</div><div><br /></div><div>"To je dost, už jsme mysleli, že tě ten rozkošnej barman sbalil," usmála se Lis a ohlídla se k baru.</div><div><br /></div><div>"Jo, to by se musel snažit, hošánek. A musel by přede mnou dát dohromady i větu, skoro si myslím, že je němý."</div><div><br /></div><div>Najednou jsem měla u nohou Petera, který začal šaškovat :"To tvá krása, která oslepuje a zbavuje schopnosti myslet. Musíš mít slitování s námi obyčejnými smrtelníky, kteří by pro tebe udělali všechno a líbají zem, po které chodíš."</div><div><br /></div><div>Musela jsem se usmát, tak moc mi Peter připomínal Emmeta a ty jeho vtípky. Ach Emmet, už nikdo mě nedokáže takhle rozesmát. Milovala jsem to jeho popichování, i to jak se choval jako dítě. Patřilo to prostě k němu.</div><div><br /></div><div>"Halo, jsi mezi živými," zamávala mi před očima rukou Mel, tvářila se ustaraně.</div><div><br /></div><div>"Jo, jasně, jen nepříjemné vzpomínky."</div><div><br /></div><div>"To pořád myslíš na toho parhanta," rozčílila se Lis, musela jsem jim dát alespoň přijatelnou verzi svého příběhu. "Sakra, Viki, když neviděl jak si úžasná, jak si úžasná, tak nestojí, za to abys pro něj truchlila. Pojď jdeme tancovat, to tě přivede na jiné myšlenky," a už mě táhla k tanečnímu parketu.</div><div><br /></div><div>Samozřejmě, že mě dotáhla přímo doprostřed, kde bylo nejvíc narváno. Při každém pohybu jsem cítila, že jsem se dotkla někoho jiného. Ze začátku mě to znervózňovalo, ale když to Lisa rozjela, tak jsem se k ní přidala a přestala jsem to vnímat. Užívali jsme si hudbu, která byla fakt suprová a ta hlasitost způsobovala, že jsem nedokázala vůbec na nic myslet. Najednou se o mě někdo otřel, to by bylo normální, ale pak znovu a najednou mi někdo dal ruce přes oči. Ale já jsem automaticky reagovala a přehodila jsem ho přes rameno. Ozvala se rána, jak jeho tělo dopadlo na zem a pak jeho heknutí a následné lapání po dechu.</div><div><br /></div><div>"Promiň," začala jsem se omlouvat a klekla si k němu. Jednalo se o muže asi jen o pár let staršího než jsem já, který na mě vyjeveně zíral.</div><div><br /></div><div>"Lekce sebeobrany," odpověděla jsem na jeho nevysvětlenou otázku. Pomohla jsem mu vstát a odvedla k našemu stolu, kde se všichni ostatní pochechtávali. Od číšníka jsem si vyžádala studený obklad a přikládala jsem ho neznámemu na temeno, kde se mu začala rýsovat dost velká boule. Noc co, je to jeho chyba, neměl se mě snažit ošahávat, nejsem přece maso. Až teď jsem měla možnost si ho pořádně prohlédnout a musela jsem uznat, že vypadá k světu. Pod košilí se mu rýsovaly svaly a jeho tvář taky nebyla k zahození, vlastně vypadal jako model, ale já prostě všechny srovnávala s Edwardem a to nevypadalo pro nikoho dobře. Měl krátke tmavé vlasy, do kterých jsem právě šahala a snažila se zatlačit bouli, ale on po chvíli zvedl hlavu a já se začala topit v jeho pohledu. Jako bych se dívala do zelené tůně, jeho oči byly to nejnádhernější, co jsem kdy viděla a to počítá i jeho oči. Chvíli jsem si koukali do očí a ani jeden nebyl schopen promluvit, až nás musel přerušit Bob.</div><div><br /></div><div>"Čau, Dane, nevěděl jsem, že jsi na tom tak špatně, že tě přepere ženská," a soucitně ho poplácal po rameni. Takže se znali, tak to bych hádala na syna zbohatlíků, který neví, co s penězi a balí holky po barech, které mu sami skáčou do porsche.</div><div><br /></div><div>Pořádně jsem mu ještě jednou zmáčkla na bouli až se mu tvář skřivila bolestí a odložila obklad. "Myslí, že to přežiješ."</div><div><br /></div><div>Ublíženě se na mě podíval. "Tohle asi jo, ale moje ego se bude asi léčit hodně dlouho."</div><div><br /></div><div>"To je tvoje chyba, určitě spadlo z pořádný vejšky."</div><div><br /></div><div>"Ale, ale, Bobe, že bys konečně začal chodit s holkama, co používají i rozum."</div><div><br /></div><div>"Kéž by, kámo," odpověděl Bob a usmál se na mě,"kéž by."</div><div><br /></div><div>"Jestli jste si nevšimli, tak jsem pořád tady," upozornila jsem je, vždyť se tady o mě bavili, jako bych tady nebyla. "Mimochodem, u nás bývalo slušností se nejdříve představit a pak možná teprve šahat."</div><div><br /></div><div>Nezatvářil se ani trochu lítostivě, spíše to bral jako výzvu.</div><div><br /></div><div>"Těšíme mě sličná boxerko, mé jméno zní Dan Keyn a jak se jmenuješ ty?"</div><div><br /></div><div>"Viktorie Mersová."</div><div><br /></div><div>"Ale,ale. O tobě už jsem slyšel, prý jsi lékařská naděje století. Ale představoval jsem si tě trochu jinak, já nevím, trochu starší a méně sexy. Řekni mi, co nutí ženu jako ty, aby studovala?"</div><div><br /></div><div>"Možná vlastní sebeúcta, nebo touha po nezávislosti."</div><div><br /></div><div>"Že by hrdá sufražetka, myslím, že by sis rozumněla s mojí prababičkou, byla to sufražetka ještě předtím než si vzala pradědečka. Dokonce byla jedna z těch,co se účastnili podepisování dodatku v roce 1920."</div><div><br /></div><div>"To normálně na potkání popisuješ svoji rodinou historii?" zeptala jsem se ho vyvedená z rovnováhy. Začátky 20.století na mě nepůsobili dobře, táhlo mě k nim moc vzpomínek. Jeho prababička žila v té době, co já vím, možná ho i potkala. Jaký asi musel být jako člověk? Určitě stejně okouzlující jako teď, všechna děvčata mu ležela u nohou. Ne! Na to nesmím myslet, Edward pro mě přestal existovat. Je konec.</div><div><br /></div><div>"Ne, ale ty se mi moc líbíš," jeho otevřenost se mi líbila.</div><div><br /></div><div>Jak pokračoval večer uvědomila jsem si, jak je mi jeho přítomnost příjemná. Jako by pomalu zaceloval tu díru v mé hrudi, sice po nanometrech, ale stále je to pokrok. Ostatní, nás po chvilce nechali, když si všimli jak to mezi námi jiskří. Když už se vzpamatoval z toho otřesu, požádal mě o tanec a protančili jsme několik písní v úzkém objetí a bylo nám naprosto jedno, jestli jsou rychlé a nebo pomalé. Ne byly jsme prostě jenom my. Čas s ním ubíhal neuvěřitelně rychle a my jsme pokročili už i k líbání, celá parta už se vypravovala domů a tak jsem se chtěla taky sbalit, ale Dan mi nabídl odvoz a já ho s radostí přijala. Společně jsme se proháněli nocí na jeho motorce a užívali si společnou blízkost. Já vím, že jsme na to šli trochu rychle, ale já si prostě nemohla pomoct. Něco mě k němu prostě táhlo.</div><div><img width="500" height="375" src="http://nd05.jxs.cz/012/163/3bfb05246e_79832458_o2.jpg" /></div><div>Dovezl mě až k mému bytu a já jsem byla v sedmém nebi. Jak je možné, že se mi během jedné noci obrátill život vzhůru nohama. Nemohli jsem se vůbec odloučit. Pořád říkal, že už musí jít, že zítra ráno vstává do práce, ale pak jsme se políbili a nešlo to. Oba dva jsme cítili, že mezi námi neco je. Nakonec jsem to musela utnout já, protože jsem musela ještě na hlídku. Vyšla jsem nahoru pěšky, neboť jsem se musela uklidnit. Jako bych najednou nebyla ani upírka, ale zase obyčejná Bella, která nebyla zvyklá na pozornost.</div><div><br /></div><div>Musela jsem na něj pořád myslet, na jeho pevné ruce, které mě neustále objímali a jemně hladili, na jeho krásné vlasy, které jsem prohrabávala, když jsme se líbali, na jeho krásné oči, v kterých jsem se utápěla, na jeho hebké rty, které mě vedli přímo do ráje. Ne, že by to bylo lepší než s Edwardem, ale vyrovnalo se to tomu a najednou to odsunulo jeho podobu trochu do pozadí. Jako by najednou trochu vybledl a dal mi možnost začít znovu.</div><div><br /></div><div>Vzala jsem na sebe svůj převlek a vyrazila jsem do ulic. Musím přestat myslet na něj, musím se soustředit na práci. Životy těch lidí jsou důležitější než můj milostný život. Skákala jsem po střechách a snažila se zaslechnout jakoukoli nepravost. Dnešek byl ale slabej, no jo, už se mě začali bát, jen pár drobných krádeží a jedna vyloupená banka. Ale při cestě domů jsem narazila na jednoho upíra, zrovna lákal jednu svoji obět na muchlovačku u popelnic. No fuj!!</div><div><br /></div><div>"Já bych se s dovolením přidala," promluvila jsem nahlas a užívala si jejich reakci, zatímco upír stuhl a vytřeštěně na mě zíral, ta dívka naopak pochopila, že se dostala k nesprávnému chlapovi a rychle utekla bez toho, aby se otočila. "Tak jsme konečně sami."</div><div><br /></div><div>"Hmmm, možná bych si dal říct," zašeptal, a snažil se znít sexy.</div><div><br /></div><div>"Věř mi, ale že já ne, jsem tady kvůli tvé žízni. Tohle město je moje a máš dvě možnosti, přestoupit na vegetariánství a nebo se rozloučit se životem. Bylo vidět, že se hned rozhodl, zase jeden z těch krvežíznivých. Věděla jsem to, že to udělá, ještě než se na mě vrhl. Vždycky to tak bylo, vrhli se na mě a strašně se divili, že je dokážu odrazit a pak je vždycky dostali moje údery. Během chvíle byli na zemi a ani nevěděli jak. Dnes tomu nebylo jinak.</div><div><br /></div><div>Upírů ale v New Yorku rapidně ubývalo a já si připadala konečně užitečně. Možná jsem trochu toužila i po té moci, byla jsem jako královna, možná jsem měla i větší moc než Volturiovi, přece jenom oni vládli na starém kontinentu. Já hleděla do budoucnosti v zemi možností.</div> http://bo--ok.blog.cz/1109/2-kapitola http://bo--ok.blog.cz/1109/2-kapitola Naděje na lidskost Tue, 20 Sep 2011 20:49:49 +0200